„Hlavu vzhůru děvčata. Jsem na vás hrdá a všechny vás miluji,“ pronesla vrchní sestra Irene Melville Drummondová 16. února roku 1942 na ostrově Bangka ke svým jednadvaceti kolegyním. Byla tehdy, stejně jako její kolegyně, po pas ponořená v mořské vodě. Poté se ozvaly výstřely kulometu a všech dvaadvacet zdravotních sester padlo mrtvých do útrob mořské hladiny. Přežila pouze jedna. Zranění vojáci ležící na nosítkách na pláži byli posléze japonskými vojáky probodáni bajonety. Dnes je tomu přesně 80 let od masakru na ostrově Bangka, o kterém jediná přeživší zdravotní sestra Vivian Bullwinkelová v roce 1947 během tokijského procesu podala svědectví před tribunálem pro válečné zločiny.
Hrůzy války
Když Zemi obletěla první „virální“ zpráva o skutečné podstatě nacistických koncentračních táborů, celý svět byl zděšen a šokován. Od té doby již nikdo nezapomněl na hrůzy druhé světové války a rovněž na zvěrstva, která páchala armáda nacistického Německa nejen na území pevninské Evropy. Ve stínu mnoha krvavých událostí se však v Evropě často zapomíná na hrůzy, které se odehrály „na druhé straně světa“.
Válka totiž přináší násilí a v lidech často probudí i tu nejskrytější neobyčejně krutou stránku lidské povahy, a to většinou na všech válčících stranách – podívat se lze jak na německé koncentrační tábory, tak na ruské gulagy. V Asii, na již zmíněné „druhé straně světa“, konkurovalo nacistickému Německu zejména císařské Japonsko – nejdůležitější Hitlerův spojenec v druhé polovině světové války.
Pro evropského pozorovatele tolik typická japonská/asijská „vyšinutost“, jež je patrná už jen například z odlišného přístupu ke kinematografii, se ve válce maximálně projevila. Američtí vojáci se dosud nesetkali s tak fanatickými a „oddanými“ (ne vždy v dobrém slova smyslu) soupeři. Spojenecká vojska udivovala jak japonská urputnost, kdy vojáci raději zemřeli do posledního, než aby se pohodlně vzdali, tak onen zmíněný extrémní fanatismus, kdy sebevražední letci kamikaze dobrovolně umírali ve svých letounech s jediným cílem – způsobit škodu nepříteli.
Masakr na ostrově Bangka
Jedním z důkazů brutální povahy japonského vedení války je i masakr na ostrově Bangka, ke kterému došlo 16. února roku 1942. Ostrov leží východně od Sumatry a během druhé světové války byl součástí Nizozemské východní Indie, tedy dnešní Indonésie – tehdy byl však již ovládán Japonci. K masakru, kterého se dopustila japonská císařská armáda, došlo poté, co byla potopena královská jachta Vyner Brooke pod vlajkou království Sarawak, tehdejšího britského protektorátu, jenž se rozkládal na Borneu.
Jachta tehdy (12. února 1942) opustila Singapur těsně před jeho kapitulací, přičemž „posádku“ tvořili zejména zranění vojáci, 65 zdravotních sester z Australian Army Nursing Service a civilisté – včetně žen a dětí. Loď byla během své plavby bombardována japonským letounem, až byla nakonec potopena nedaleko ostrova Bangka. Část posádky a pasažérů zemřela při útoku, některým se ovšem podařilo dostat do záchranných člunů.
Přibližně stovka přeživších, mezi nimiž bylo i 22 zdravotních sester, důstojník z Vyner Brooke a britští vojáci z jiné potopené spojenecké lodi, přistála se čluny nedaleko pláže Radji a od místních se dozvěděla o přítomnosti japonských vojáků na ostrově. Důstojník z jachty Vyner Brooke odešel do Muntoku, aby se Japoncům mohla skupina z pláže vzdát, pláž opustily také civilistky a děti. Tuto aktivitu přeživších koordinovala vrchní sestra Irene Melville Drummondová, jež byla jednou z obětí masakru, ke kterému mělo teprve dojít.
Zdravotní sestry zůstaly na pláži, aby mohly pečovat o raněné a postavit provizorní přístřešek označený červeným křížem. 16. února dopoledne se vrátil důstojník v doprovodu asi dvaceti japonských vojáků, kteří bez váhání všem mužům schopným chůze rozkázali odejít za nedaleký pahorek. Vše nasvědčovalo něčemu „podezřelému a nesprávnému“. Po chvíli sestry zaslechly sérii výstřelů, načež se k nim japonští vojáci opět připojili a přímo před nimi si začali čistit své pušky a bajonety.
Jediná přeživší
Po chvíli všem sestrám a jedné civilistce japonský důstojník nařídil, aby se chůzí vydaly do moře. Ve chvíli, kdy vstoupily do vody, pronesla vrchní sestra Drummondová: „Hlavu vzhůru děvčata. Jsem na vás hrdá a všechny vás miluji.“ Následně byly všechny postříleny kulometem, který si mezitím japonští vojáci na pláži připravili. Zranění vojáci ležící na nosítkách a neschopní chůze byli posléze brutálně zmasakrováni a povražděni bajonety.
Jedinou přeživší byla Vivian Bullwinkelová, která s prostřelenou bránicí ležela bez hnutí ve vodě až do chvíle, kdy si byla jistá, že všichni vojáci odešli. Poté se zraněná odplazila do džungle, kde na několik dní upadla do bezvědomí. Své zranění si následně zvládla ošetřit a na pláži se setkala s vojínem Kingsleym, který byl na nosítkách probodnut japonským bajonetem, přesto však přežil. Bullwinkelová jej ošetřila a společně se i po předchozí zkušenosti rozhodli vzdát se Japoncům. Kingsley naneštěstí po několika dnech zemřel, Bullwinkelová byla ovšem poslána do zajateckého tábora, kde strávila následující tři roky svého života a přežila válku. Při tokijském procesu v roce 1947 pak před tribunálem pro válečné zločiny podala detailní svědectví o masakru na ostrově Bangka.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
