Žlutý smog přinášel smrt
Ovzduší hlavního města Spojeného království nikdy nepatřilo k těm nejčistším či nejzdravějším, ale v průběhu 20. století se kvalita místního už tak špatného vzduchu radikálně zhoršila. Velký podíl na tom měly i přilehlé průmyslové oblasti či četné uhelné elektrárny ve městě. V prosinci roku 1952 pak došlo k ekologické katastrofě, která neměla ve svých dějinách obdoby. Začátkem tohoto měsíce se v Anglii prudce ochladilo počasí, takže místní obyvatelé začali ve svých kamnech pálit celé tuny nekvalitního uhlí, které bylo na domácím trhu prodáváno na úkor toho kvalitního. To bylo určeno na export. Spolu s nástupem nových dieselových autobusů a obrovskou spotřebou energie, jež vedla ke stále většímu spalování uhlí v místních elektrárnách, došlo k tomu, že 4. prosince již byl celý Londýn pokryt silnou vrstvou neproniknutelného smogu. Tu navíc držela při zemi chladná vrstva vzduchu, a tak se smrtící dým držel v ulicích města.
Viditelnost se nejprve snížila na několik metrů, ale čím dál tím víc se zhoršovala, takže musela být zastavena téměř veškerá automobilová doprava, včetně té veřejné. Přestaly jezdit dokonce i záchranky. A situace se ještě více zhoršovala – smog byl tak toxický, že lidem neustále slzely oči. Kouř se brzo začal z ulic dostávat do domů či veřejných budov, takže byla rušena všemožná divadelní představení, jelikož přes něj nebylo vidět na herce. Je až šokující, jaký klid dokázali občané města zachovat. Mysleli si totiž, že se jedná jen o další silnou mlhu, na kterou byli všichni moc dobře zvyklí. Stejný klid pak zachovávala i vláda Winstona Churchilla. Ta sdílela podobný názor, a to navzdory čím dál tím většímu množství alarmujících zpráv.
200 000 lidí s poškozeným zdravím
Dobytek v přilehlém okolí začal umírat a ten, který přežil, byl okamžitě utracen a všechno maso bylo zlikvidováno, jelikož plíce zvířat byly úplně černé. V Londýně mezitím začali umírat nejprve starší a nemocní lidé a děti – častokrát se tak stávalo přímo v ulicích města, které se během 5 dní dusilo žlutočerným kouřem. Ten ještě 9. prosince (poslední den smogové situace) zabil na 900 lidí. I když původní odhady mluvily jen o nějakých 4000 mrtvých, poslední studie ukázaly, že v důsledku tzv. Velkého smogu zemřelo na 12 000 občanů Londýna. Dalších 200 000 si odneslo závažné zdravotní problémy.
Churchillova vláda nejprve celou situaci bagatelizovala, ale jakmile začaly na povrch vycházet první informace o tisícovkách mrtvých, začal kabinet jednat. A ve dnech po katastrofě důrazně navýšil náklady pro meteorologickou službu, která měla do budoucna podobné situace řešit a především předpovídat. Samotný smog z města zmizel stejně, jako se v něm objevil – náhle. 9. prosince 1952 se zvedl prudký vítr, který jedovatý žlutý vzduch z města odvál pryč. Posledním důsledkem smrtícího smogu bylo schválení prvních ekologických zákonů, které vedly k celkovému zlepšení životního prostředí ve Velké Británii.
A tady si přečtěte, jak Churchill v roce 1945 prohrál volby.