Jaroslav Heyrovský: Osmnáctkrát nominovaný laureát Nobelovy ceny byl také obviněn z kolaborace – G.cz
Vyhledávání

Jaroslav Heyrovský: Osmnáctkrát nominovaný laureát Nobelovy ceny byl také obviněn z kolaborace

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Dnes uplynulo přesně 53 let od smrti jednoho ze dvou českých laureátů Nobelovy ceny, Jaroslava Hyerovského. Loni tomu navíc bylo 60 let od doby, kdy z rukou švédského krále Gustava Adolfa VI. převzal ve Stockholmu Nobelovu cenu za chemii za objev polarografie. Společně s básníkem Jaroslavem Seifertem není však jediný, kdo získal Nobelovu cenu a narodil se na území Česka.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 27.3.2020, 09:00

„Teď tady byl Nobel!“

Nobelova cena je prestižním ocenění, které se každoročně uděluje za přínos lidské společnosti, vědecký výzkum nebo technické objevy. Uděluje se v následujících kategoriích: mír, literatura, fyzika, chemie, lékařství. Od roku 1968 se uděluje také Nobelova cena za ekonomii, která je však udělována Švédskou národní bankou a fakticky není skutečnou Nobelovou cenou, jelikož nebyla zmíněna v závěti Alfreda Nobela, vynálezce dynamitu, který se svým objevem předběhl českého génia Járu Cimrmana. Na Nobelovu cenu bylo nominováno mnoho Čechů, mezi něž patřil například Václav Havel a T. G. Masaryk (mír) nebo Milan Kundera, Alois Jirásek a Karel Čapek (literatura).

Těch, co cenu nakonec opravdu získali, se na českém území narodilo celkově šest. Jedná se o spisovatelku Berthu von Suttne, která v roce 1905 jako první žena obdržela Nobelovu cenu míru; manžele Carla Ferdinanda Cori a Gerty Cori, kteří oba obdrželi Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství a fyzika Petra Grünberga , který obdržel Nobelovu cenu za fyziku – čtyři zmínění byli sice rodilí Češi, jejich národnosti se však lišily. Proto se za jediné dva „opravdové“ Čechy držící Nobelovu cenu považují právě Jaroslav Heyrovský a Jaroslav Seifert.

Jaroslav Heyrovský seděl v lavici s Karlem Čapkem

Jaroslav Heyrovský se narodil 20. prosince roku 1890 v Praze, příhodně se tentýž rok narodil i Heyrovského budoucí spolužák Karel Čapek. Jeho otec byl profesorem římského práva na Univerzitě Karlově a současně jejím rektorem, Jaroslav tak vyrůstal ve „studentském“ prostředí a měl předpoklady pro vzdělávání se. Nastoupil na Akademické gymnázium v Praze, kde chodil do stejné třídy a seděl v jedné lavici právě s Čapkem. Po gymnáziu absolvoval dva semestry na Univerzitě Karlově a v roce 1910 odcestoval studovat na londýnskou University College London. Z Velké Británie se vrátil do Čech v roce 1914, kvůli nastávající první světové válce, kde musel zůstat, a navíc v lednu roku 1915 narukovat. V armádě byl přidělen do zdravotního pluku, kde mohl pracovat jako lékárenský chemik a současně psát svou dizertační práci na téma elektronové afinity hliníku (energie, která se uvolní nebo je ji potřeba dodat při přidání jednoho elektronu k atomu).

Dne 26. září v roce 1918 byl promován doktorem filosofie, současně ale také upozorněn jedním z oponentů jeho práce profesorem Bohumilem Kučerou na neshody naměřených hodnot povrchového napětí Heyrovského metodou a v té době klasickou metodou fyzika Gabriela Lippmana. Právě tyto údajné „nepřesnosti“ dovedly Heyrovského o několik let později k objevu polarografie.

Heyrovského druhým jménem bylo vzdělání

Dnes je běžným postupem většiny studentů absolvovat střední školu s výučním listem či maturitou, poté případně pokračovat na vysokou školu a získat jeden z titulů. Jaroslav Heyrovský se ale vzdělával prakticky celý život a byl za to také náležitě oceňován. Publikoval v renomovaném časopise Joural of the Chemical Society a v dubnu roku 1920 byl jmenován docentem. Za stejnou habilitační práci s názvem, který běžným smrtelníkům nedává smysl (Kyselina hlinitá. Příspěvek k teorii amfoterních elektrolytů), získal titul doktora věd na univerzitě v Londýně. V roce 1926 se stal profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově a ještě tentýž rok se vydal na šestiměsíční stáž na Sorbonně. Sedmnáct let také řídil Ústav fyzikální chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a mimo to přednášel také ve Spojených státech amerických a Sovětském svazu.

„Byl to vědec. A nejspíš kolaborant. A s takovými se musí jednat bez milosti. To není jako práce s buzolou, děti.“

Jaroslav Heyrovský v roce 1935 umožnil přestoupit z tehdejšího nacistického Německa Johannu Böhmovi na pražskou univerzitu, což se mu vyplatilo v době protektorátu, ale následně také zlomilo vaz po válce. Heyrovský totiž mohl díky přátelství s Böhmem jako výjimka zůstat v laboratoři a dále se věnovat své práci. V té době začal s výzkumem oscilografické polarografie, na kterém úspěšně pracoval s Jindřichem Forejtem. Kvůli vědecké činnosti během protektorátu byl po válce Heyrovský obviněn z kolaborace. Vyšetřovací komise připomněla Heyrovskému také jeho členství ve Svazu pro spolupráci s Němci, načež se Heyrovský hájil tím, že byl členem také Amerického ústavu, English Grammar School či British Society – svým členstvím v tomto spolku tedy jen zachovával kulturní objektivitu v oblasti vědy. Dva roky bylo na Heyrovského ukazováno prstem částí jeho kolegů a veřejnosti, definitivně se očistil až v lednu roku 1947, kdy poslal své vyjádření České akademii věd s částečnou omluvou (kterou zpočátku odmítal): „Když jsem setrvával za německé okupace ve svém ústavu, činil jsem tak v zájmu české vědy a neuvědomoval jsem si, že by toto jednání mohlo být závadné z hlediska národního a stavovského. Nyní však, když většina mých kolegů a přátel toto moje jednání neschvaluje, uznávám sám, že nebylo zcela správné a mrzí mne, že jsem tak jednal.“

Jaroslav Heyrovský a jeho opus magnum

Heyrovského takzvaným opus magnum bylo objevení oblasti polarografie a sestrojením prvního polarografu. Ptáte-li se co to vlastně polarografie, jedná se o metodu, při které prostřednictvím protékajícího elektrického proudu lze zkoumat vlastnosti látek v kapalném prostředí. Prakticky se vlastně pozoruje závislost elektrického proudu na napětí na dvojici elektrod, jež jsou ponořené do roztoku, ve kterém probíhá elektrolýza. Jako elektroda se používá rtuťová kapající elektroda. Polarografie s užívá se především v situaci, kdy je potřeba zjistit, jaké látky jsou v dané kapalině obsaženy. Citlivě totiž reaguje i na velice nízké koncentrace látek a dodnes konkuruje moderním metodám. Přístroj založený na metodě polarografie je tvořen zdrojem, zapisovačem a ovladačem rtuťové kapající elektrody, a pochopitelně se nazývá polarograf. Oceněn byl za tento neobyčejně důležitý přínos v oblasti vědy až v závěru života.

Osmnáctkrát a stále poprvé

Jaroslav Heyrovský byl učiněným „nobelovským smolařem“. Objev polarografie učinil již v roce 1922 a od té doby byl sedmnáctkrát navržen na Nobelovu cenu (za chemii, fyziku i medicínu), ale ani jednou ji nezískal. Dočkal se až 8 let před svou smrtí v roce 1959, kdy byl nominován po osmnácté, vítězství to však bylo na jednu stranu trpké. Kvůli komunistickému režimu si totiž nebyl jistý, zda-li si bude moci cenu převzít – převzetí ceny, které bylo pro západ naprosto samozřejmé, bylo pro komunistickou garnituru dilematem. Odletět do Stockholmu tedy sice mohl, ale pouze s manželkou. Děti musely zůstat doma, jakožto pojistka, aby se Heyrovský náhodou nerozhodl úplně emigrovat. Nakonec mu byla tedy cena 10. prosince švédským králem Gustavem Adolfem VI. předána. Bohužel měl Heyrovský v té době již podlomené zdraví, provázely ho problémy s krevním oběhem a mozkové mrtvice. Zdravotním komplikacím nakonec podlehl 27. března roku 1967 ve státním sanatoriu na Smíchově, načež byl s úctou pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu