Japonský voják Hiró Onoda kapituloval až roku 1974. Zprávy o konci druhé světové války považoval za propagandu a lest – G.cz
Vyhledávání

Japonský voják Hiró Onoda kapituloval až roku 1974. Zprávy o konci druhé světové války považoval za propagandu a lest

Zdroj: Malacañang Palace - http://www.gov.ph/, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=43328893

Je obecně známo, že druhá světová válka skončila v Evropě již v květnu roku 1945, když vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil, zatímco Japonsko se vzdalo až v září téhož roku. Informace o kapitulaci se však zdaleka nedostala ke všem japonským vojákům, proto jsme mohli být svědky několika zarputilců, bojujících i několik let po oficiálním konci války. Jedním z nich byl také Hiró Onoda, japonský důstojník, jenž se před nepřáteli skrýval ve filipínské džungli a kapituloval až v roce 1974. Tento druhý nejdéle se skrývající japonský voják se narodil přesně před 99 lety.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 19.3.2021, 08:30

Hiró Onoda, zarputilý vlastenec

Skálopevně věrný vlastenec, zároveň však velice paranoidní. Nevěřil rádiu, novinám, ba ani příbuzným. Nejde o popis zarputilého voliče nejmenovaných politických stran v Česku, který se alobalovou čepičkou chrání před signálem smrtonosných 5G vysílačů a nerozumí tomu, proč mrtvola v rakvi neleží prohnutě, když je země kulatá, a ne placatá, nýbrž o druhého nejdéle se skrývajícího japonského vojáka druhé světové války. Jmenoval se Hiró Onoda a v tomto podivném a zdlouhavém závodě ho překonal jen Teruo Nakamura, jenž byl ale tchajwanským domorodcem, a proto mu v tomto kontextu není věnováno tolik pozornosti, jako právě Onodovi.

Hiró Onoda se narodil 19. března roku 1922 v Kainanu na ostrově Honšú. O jeho předválečném životě toho není příliš známo, což však plně kompenzuje jeho neuvěřitelný příběh z období druhé světové války. Onoda prošel výcvikem jako zpravodajský důstojník a nasazen do boje byl až v samotném závěru války, 26. prosince roku 1944, kdy byl poslán na ostrov Lubang na Filipínách. Jeho úkolem bylo za každou cenu ochránit ostrov před nepřátelskými útoky. Měl mimo jiné také zničit přistávací dráhu a mola v přístavu.

„Každý japonský voják byl připraven na smrt, ale jako zpravodajský důstojník jsem dostal rozkaz vést partyzánskou válku, ne umřít,“ komentoval později své působení Onoda. Známou skutečností je pověstná japonská zarputilost, kterou většina vojáků disponovala. To bylo také jedním z důvodů, proč se válka v Tichém oceánu ve srovnání s evropským kontinentem tolik protáhla.

Na ostrově se Onoda spojil se skupinou japonských vojáků. Jejich společným úsilím mělo být znepřístupnění ostrova převážně americkým „vetřelcům“. To se však nezdařilo, 28. února roku 1945 byl ostrov dobyt a Onoda s posledními třemi přeživšími vojáky začal s guerillou. Odebrali se do hor, kde přežívali, a čas od času se vydali zaškodit v partyzánském stylu.

„Konec války je jen konspirace a lest“

V tomto úsilí vytrvala Onodova bojová skupina až do konce války. Poprvé se s letákem oznamujícím konec konfliktu setkali v říjnu roku 1945. Domnívali se však, že jde o spojeneckou propagandu a lest, která se je jen snaží vylákat z hor. Ke konci roku pak byly do oblasti letecky shozeny letáky s kapitulačním rozkazem generála Tomojuki Jamašity, jemuž však po podrobném prostudování skupina také nevěřila.

Skupina se do své paranoi zabředla až po krk, už prakticky nebylo cesty zpět. Nepřítele jim evokoval snad každý obyvatel ostrova. Došlo například k přestřelce s rybáři v červnu roku 1953, dále skupina také pálila rýži místním farmářům a na nově shazované letáky a pátrací oddíly nebrala ohled.

V tamější nepřístupné džungli přežívali vojáci obratně, potravu si obstarávali krádežemi od místních farmářů a nepohrdli ani tím, co nabídla samotná džungle. Jeden z vojáků skupinu prozíravě opustil roku 1949, další dva zemřeli při potyčkách. První z nich zahynul roku 1954 při přestřelce s filipínskými vojáky, druhý byl zastřelen v roce 1972. Od té chvíle Onoda přežíval v horách sám.

Nepomohla rodina, spolužáci, ani olympiáda v Tokiu

Nelze říci, že by Onodova partyzánská skupina neměla přístup k informacím. Právě naopak, přístup k informacím byl více než dostatečný, ale problém byl jinde. Paranoia, zarputilost a opatrnost Onody a jeho kumpánů neznaly mezí, naopak postupem času nabíraly na intenzitě. Zpravodajskému důstojníkovi byly v džungli ponechávány noviny, z nichž se měl dozvědět o konci války a o tom, že okolní život a svět běží dál. Dokonce jej na ostrově navštěvovali rodinní příslušníci, včetně jeho bratrů, kteří jej vytrvale hledali napříč džunglí a volali na něj z megafonů.

„To jsou bratři! Tak to je asi opravdu konec války.“ To přesně si Onoda neřekl. Naopak, utvrdil se ve své pravdě. Obdivoval, jak dokonalé triky Američani dokážou sehrát… dokonce si dali práci se sháněním imitátorů jeho příbuzných, aby jej vylákali. Onodova zarputilost v tu chvíli začala hraničit s šílenstvím. Když si pomyslel, jakou práci si Američané dávají s tím vylákat ho na světlo, dospěl k závěru, že jeho pozice je extrémně důležitá a strategická, proto musí vytrvat co nejdéle. Domorodé obyvatele považoval Onoda za zvědy v utajení s dokonalým převlekem, proto se často dostával do potyček s farmáři, rybáři či místní policií.

Když se Onodovi podařilo ukrást tamějším vesničanům tranzistorové rádio, mohl s klidem poslouchat japonské stanice i britskou BBC. Dozvěděl se tak například o olympiádě v Tokiu. V jeho hlavě však vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o geniální nepřátelskou propagandu. Na ostrově ho navštívil i jeho starý otec a spolužáci ze základní i střední školy, vše bylo ale marné.

Pokání a charita

Onodu nakonec v džungli objevil poblázněný vysokoškolák Norio Suzuki, jehož životním cílem bylo spatřit pandu, Yettiho a vojáka Onodu. Mladík Onodu v džungli skutečně roku 1974 objevil, pořídil společnou fotku a dozvěděl se, že se Onoda vzdá jen v případě, když se dostaví jeho velitel major Taniguči a vydá mu rozkaz vzdát se. Major Taniguči však byl v té době již obyčejným knihkupcem, a tak se napříč Japonskem rozběhlo pátrání po bývalém veliteli. Poté byl navlíknut do staré uniformy a dopraven na ostrov, kde skutečně ukončil mnohaleté trápení Hiró Onody.

Ten se vrátil domů napůl jako blázen a napůl jako hrdina. V knize, kterou o svém příběhu napsal, uznal, že se mýlil a choval se ve válečném opojení šíleně. Zároveň však také řekl, že ničeho nelituje. Nebýt totiž jeho třicetiletého úsilí v džungli, jeho život po roce 1974 by nebyl takový, jaký byl. Koupil si ranč v Brazílii, přivydělával si jako organizátor kurzů přežití v divočině a na ostrov se pravidelně vracel a místním s charitativním záměrem rozdával peníze. Hiró Onoda, druhý nejdéle sloužící japonský voják druhé světové války, zemřel 16. ledna roku 2014 ve věku jedenadevadesáti let v Tokiu.

Podobné články

Doporučujeme

Další články