fb pixel Ilegálně autostopem do Tibetu, část třetí – G.cz
Vyhledávání

Ilegálně autostopem do Tibetu, část třetí

Do tibetské Lhasy se dnes oficiálně smíte vypravit jen v organizované skupině s čínskou cestovkou. Proč to ale nezkusit na vlastní pěst opačným směrem do jihovýchodní Číny?

Ivan Brezina
Ivan Brezina 29.12.2018, 08:08

Dojeli jste podle prvního nebo druhého dílu našeho seriálu do tibetské metropole? Až si Lhasu prohlédnete, vydejte se z ní na východ do jihočínské provincie Junan (Jün–nan). Máte dvě možnosti, jak cestu pojmout:

A). Oficiálně. V Lhase si koupíte předražený „zájezd“ včetně povolení a průvodce, což lze zařídit i individuálně od dvou osob výše (příslušné cestovky si snadno vygúglujete). Dá se to zvládnout asi za tři dny, se zastávkami na zajímavých místech na trase ale počítejte aspoň se dvěma týdny. Tato pohodlnější varianta vás přijde asi na 2500 USD za auto, řidiče, průvodce a povolení (cca 3500 USD včetně ubytování a jídla). Jde to samozřejmě i z opačné strany. Například v Zhongdianu (posledním městě před tibetskou hranicí na cestě z Kunmingu) je hned několik cestovek, nabízejících džíp do Lhasy (třeba www.yaktraveler.com nebo www.khampacaravan.com).

B). Neoficiálně, což je levnější a dobrodružnější, ale i obtížnější. Veřejná doprava v podobě návazných autobusů sice na trase existuje, ale cizinci ji nesmějí používat. Řidiči vám proto zřejmě neprodají lístek (někdy ale povolení nechtějí vidět). Jedinou možností dopravy tak zůstává placený autostop. Mezi Lhasou a Sečuánem i Junanem jezdí dálkové zásobovací kamiony, s jejichž řidiči se lze domluvit na svezení po celé trase. Připravte se ale na to, že to nebude levné, už proto, že v případě vašeho dopadení řidič riskuje průšvih. Výhoda ale je, že ví, kde jsou policejní checkpointy a zná způsoby, jak vás přes ně dostat.

Nestůjte u silnice!

Pokud se vám ve Lhase nepodaří přímý kamion sehnat, zkuste se s řidiči průběžně domlouvat na odvozu z místa na místo, kde vás následně předají svým kolegům. Postávat u silnice a klasicky stopovat byste neměli. Jste přitom příliš vidět a hrozí, že vás chytne čínská policie. Všechna větší města na trase se ze stejného důvodu vyplatí obejít v noci, pokud je ovšem neprojedete ukryti v nákladním prostoru. Jinak se s řidičem hodněte, aby na vás ráno počkal za městem (ale za následující kus cesty neplaťte předem).

A hlavně nezapomeňte na základní pravidlo všech ilegálních cest po Tibetu – v případě dopadení důsledně tvrdit, že jedete opačným směrem. Po dopadení pak totiž většinou budete s eskortou "vráceni" přesně tam, kam jste měli namířeno.

Hustota provozu z Lhasy východním směrem je velmi nízká, často třeba jen jeden nebo dva náklaďáky denně. Během letního monzunu (tj. cca v červnu a červenci) bývají silnice ve východním Tibetu na řadě míst přerušeny závaly a povodněmi. Nejlepší dobou pro cestu je tedy květen a pak období od půlky srpna do října. Podél silnice se dá koupit jídlo, ale v restauracích a obchodech byste se měli ukazovat co nejméně. Hrozí, že vás tam někdo práskne. Lepší je vzít si z Lhasy na cestu vlastní trvanlivé jídlo aspoň na deset dnů.

Noční útěk z hotelu

Z Lhasy míří silnice údolím řeky Kyr Chu do městečka Rutog, odkud vede přes sedlo Mi La (5000 m) do údolí řeky Nyang Chu, kde leží město Ngapo Zampa (Gongbo Gyamda). Prvním rizikovým bodem na trase je oblastní město Bayizhen (Bayi), kde sídlí čínské policejní velitelství a je tu důležitý checkpoint.

Jedna skupina českých cestovatelu tu byla zadržena s tím, že budou ráno eskortováni zpátky do Lhasy. Nezbylo jim, než v noci dramaticky utéct z hotelu a obcházet silnici několik dnů přes hory až za městečko Nyingchi (Nyingtri). Pozor, tam je vojenská posádka, což zvyšuje riziko dopadení! Nyingchi se obchází obtížně, protože kolem něj teče řeka. Silnice z něj pak stoupá do sedla Serkhyim La (4515) a klesá serpentinami do údolí řeky Parlung Cangpo, která tu teče ve výšce jen asi tři tisíce metrů (na Tibet je to nížina).

Za městem Tangmai (Tongme) se rozkládá krásná subtropická lesnatá krajina s divokými roklemi, ale za monzunu tu bývá silnice často přerušena. Za Rawu (Rawok) v sedle Ngajuk La (4468 m) lesy končí. Dál už pojedete suchým krajem plným barevných skal do Baxoi (Pasho, Pema). Silnice pak klesá do údolí "Rozzlobené řeky" Nak Chu (čínsky Nu Jiang, anglicky Salween). Následuje křižovatka Pomda (Bangda, Bamda), ležící 950 kilometrů od Lhasy. Jsou tu kasárna a policejní stanice, takže se město vyplatí v noci obejít.

Podél horního toku Mekongu

Kolem města Zogang (Wamda) se rozkládá nádherný kraj vápencových hor. Silnice se tu přehoupne přes sedlo Dungd La (5008 m) a klesá do údolí řeky Ngom Chu (Mekong) k mostu Druka, od něhož přes sedlo Laoshan La (4400 m) stoupá do Markamu (Gartok). Toto město je důležitou křižovatkou cest do Sečuánu a Junanu a na jeho východním konci je proto významný policejní checkpoint.

Tibetsko–junanská silnice odbočuje z Markamu k jihu do údolí řeky podél toku řeky Lancang (čínsky Ngom Chu, anglicky Mekong), kde už se blížíte k hranici Tibetu a čínské provincie Junan. V poslední tibetské vesnici Yanjing (Jol) netvoří hranici řeka, takže se policii hlídá obtížně. Asi deset kilometrů za Yanjingem je checkpoint se závorou, který se dá v noci celkem snadno obejít. Silnice pak vede podél toku Mekongu, od něhož stoupá do Déqénu (Dečhen, Deqin) a přes sedlo Yak La (4230 m) klesá do údolí řeky Jingsha Jiang (Jang–c'–tiang).

Podle posledních informací je už dnes Dečhen "otevřeným" městem, kam cizinci z jihu smějí bez povolení. Má autobusové spojení s městy Zhongdian (Gyeltangteng), Lijiang (Liťjang) a Dali (Ta–li, ležící 1900 kilometrů od Lhasy), odkud jezdí přímé autobusy do čtyři sta kilometrů vzdáleného Kunmingu.

Z junanské metropole se pak můžete rozjet buď na sever do Pekingu, do Mongolska a po transsibiřské magistrále přes Rusko domů, nebo na jih do Laosu a Vietnamu.

Proč se tamtudy vydat?

Trasa ze Lhasy na východ nabízí velkou diverzitu krajiny a geografických zajímavostí. Od zasněžených tibetských vrcholků a vysokohorských travnatých plání se stády jaků sjedete skrz hluboce zaříznutá říční údolí až do nížinné subtropické krajiny. Dalším bonusem je bohatství kultur. Jižní tibetské podhůří je etnicky velmi pestré a potkáte tu různé národnostní menšiny a kmeny.

Jak to tam vypadalo dřív?

"Cesta byla hrozná a plná vzrušení," zapsali si francouzští musionáři Joseph Gabet a Evariste–Régis Huc, kteří se z Lhasy vydali směrem na východ v červnu 1846. "Museli jsme přecházet po spoustě strašných dřevěných mostů, zavěšených odvážně nad propastmi, stržemi a řekami. Čím dále jsme postupovali, hory, které obklopovaly údolí, se stále víc a víc zvedaly nad obzor, a zdálo se, jakoby se k nám přibližovaly. Údolí se znatelně zužovalo, půda začala být kamenitá, statků ubývalo a obyvatelstvo pomalu pozbývalo elegantního a civilizovaného zevnějšku, jaký obvykle bývá v okolí větších měst..."

Kde se dozvědět víc?

Podle zkušeností řady českých cestovatelů jsou mapy oblasti na pomezí Tibetu a jižní Číny nepřesné a nespolehlivé. Silnice v reálu odbočují jinde, než se z map zdá, některá města v nich nejsou uvedena atd. Podrobnější údaje a fotografie najdete třeba na www.letstraveltibet.com, www.tibettravel.org a www.tibetguru.com. Do batohu si přibalte knihy Gyumre Dorje: Tibet handbook (Footprint) a Stephen Manofield: China – Yunnan province (Bradt).

A tady si přečtěte, proč se třesou Himálaje.

Podobné články

Doporučujeme

Další články