Důl Dukla nedaleko Havířova se před 61 lety stal dějištěm tragicky známé katastrofy, během které zemřelo 108 horníků. Naše historie však pamatuje na ještě větší důlní neštěstí, které je považováno za jedno z nejhorších v Evropě. Konkrétně jde o tragédii v dole Marie, kde se v roce 1892 udusilo neuvěřitelných 319 horníků. Po těch zůstalo 280 truchlích vdov a 900 dětí.
Největší důlní neštěstí v Evropě
Když se v Česku řekne důlní neštěstí, všem se automaticky vybaví havárie v dole Dukla (Dolní Suchá), o které bylo v několika posledních letech více slyšet díky televiznímu filmu Dukla 61 s Markem Taclíkem a Marthou Issovou. Od této tragické události dnes uteklo 61 let. V české historii je však zaznamenáno mnohem větší důlní neštěstí, a to konkrétně v dole Marie, což byl rudný důl v Březových Horách v Příbrami. Ten se dnes sice již nepoužívá, avšak v roce 1892 se zde odehrála jedna z nejhorších důlních katastrof, kterou Evropa pamatuje. Zahynulo zde totiž 319 horníků a za vše mohl rychle se šířící požár v Mariánském dole.
Historie Mariánského dolu sahá až do roku 1822, kdy měl posloužit rudnému dolu Vojtěch k ulehčení provozu. V době, kdy byl zaražen, měl posloužit jako jedna z hlavních šachet březohorského rudného revíru. V roce 1840 byl na dole Marie postaven parní stroj, do té doby byla k těžbě používána vodní kola a koňské žentoury.
31. května 1892 však došlo v Marii ke katastrofě, ze které se důlní společnost dostávala přes 2 roky. Podle historických pamětí bylo zrovna slunečné úterý, když okolo 11. hodiny vypukl požár ve sklípku náraziště 29. patra, odkud se rychle šířil dál. Nic netušící horníci zrovna sjížděli dolů na šichtu, avšak obratem se při spatření požáru okamžitě vraceli zpět, aby začínající problém nahlásili. Než se tak stalo, utekla necelá hodina a během další hodiny už o požáru vědělo i vedení závodní kanceláře. Když se o celé záležitosti dozvěděl vrchní správce dolu Marie Hugo Grögler, okamžitě vyslal zprávu všem svým nadřízeným, včetně přednosty báňského závodu. Nikdo však neměl v tu chvíli ani páru o tom, jakou hrůzu požár napáchá.
Když se o požáru postupně dozvídali i někteří horníci pod zemí, nedbali na výstrahy a pokračovali v práci dál. Mysleli si totiž, že se jedná o nějakou drobnou nehodu, která se obratem vyřeší. Zanedlouho však všichni z nich zahynuli udušením, protože požár se neustále zvětšoval. Vzhledem k tomu, že důl byl v té době 1 126 metrů hluboký, bylo vyloučeno vůbec pomýšlet na záchranné práce. Mezi horníky se však našli i tací, kteří se chtěli zachovat jako hrdinové a rozhodli se na vlastní nebezpečí pomoct kolegům. Bohužel i tito muži následně nalezli v hořícím pekle smrt udušením.
Ani samotný důlní správce Hugo Grögler se nebál hořícího dolu, avšak nedostal se dál než na 8. patro. Kvůli hustému kouři se však musel vrátit zpět na povrch. Tímto způsobem se vrátil do dolu ještě několikrát a jednou ho to stálo skoro život. Naštěstí ho jiní horníci nalezli a dopravili na povrch, kde se jim ho podařilo vzkřísit. Mezi horníky ale byli další hrdinové. Trojice pracovníků Karas, Kavka a Reindl v bočním dole Anna sjeli do hloubky 900 metrů, kde zachránili 3 horníky. Podruhé se jim v hloubce 600 metrů podařilo zachránit 4 horníky. Na další záchranné akce se už nezmohli, protože se nadýchali kouře a omdlévali.
Nicméně hrdinské akce nebyly tak úspěšné, jak se zdálo. O život přišlo 5 odvážných horníků, kteří si mysleli, že své kolegy zachrání od jisté smrti. Není se čemu divit; když ještě 1. června někdo zvonil na důlní zvon, bylo jasné, že v podzemí jsou ještě živí lidé. Posledním zachráněným člověkem byl jistý pan Jan Soukup, který v dole přežil neuvěřitelných 24 hodin od vzniku požáru.
Celkem tedy zemřelo 319 horníků. Mrtvoly byly vyváženy do 9. června 1892 a poslední mrtvola byla v dole nalezena ještě 22. září téhož roku. Po dvou letech od důlního neštěstí byla obnovena činnost dolu Marie, která pokračovala s četnými přestávkami až do roku 1978, kdy byla práce na všech rudných dolech na Příbramsku ukončena. V současnosti je spravuje Spolek Prokop Příbram, který na místě nabízí prohlídky a exkurze.
Podobné články
Jan Studnička
Doporučujeme
