Honza Dědek se do povědomí veřejnosti zapsal, a to vlastně doslova, jako ten, který zpovídal hvězdy hudebního nebe nejen toho našeho, ale také světového. Mezi těmi, se kterými vedl rozhovor, najdeme takové hudební velikány jako například Micka Jaggera, Davida Bowieho nebo Bryana Adamse. Poslední dobou ho můžeme ale také každý týden vidět v televizi v jeho vlastní talk show s názvem 7 pádů Honzy Dědka.
Říká o sobě, že se ve svém pořadu necítí být ani tak moderátorem, jako spíše hostitelem, a že ho někdy baví stát se divákem, který se zaujetím poslouchá své hosty. Pravdou je, že tento původně hudební novinář své hosty nerad dusí, ale klade jim chytře položené otázky, nechává je domluvit, a tak se nejen on, ale i diváci ledacos nového dozví. Talk show má svoji, už poměrně dlouhou, historii. Na Primě se sice vysílá teprve chvíli, ale Honza Dědek s ní přišel do Malostranské besedy již před 12 lety. Jak to ale má s těmi 7 pády přímo on? Právě v tomto duchu byl veden celý náš rozhovor.
1. pád KDO? CO?
Kdo je Honza Dědek? Co vás nejvíc baví a co vás pro změnu spolehlivě vytočí tzv. do bezvědomí?
Asi nejvíc jsem novinář, který si ovšem s někým povídá na jevišti Malostranské besedy. Vždycky mě to jeviště asi trochu táhlo – od časů braní rozumu jsem miloval Suchého a Šlitra a předscény Wericha s Horníčkem a strašně mě lákalo se taky s někým postavit na forbínu a říkat něco, čemu by se lidi smáli. Jenomže jsem nikdy „toho druhého“ nenašel. A tak jsem si povídal s lidmi v rámci časopiseckých rozhovorů. A pak se tady zásluhou Jana Krause objevil formát late night show. A mně to došlo – vždyť lze dělat to, co dosud, tedy rozhovory, ovšem pokud je přenesu na jeviště, konečně získám „toho druhého“ – navíc to bude pokaždé s někým jiným! A tak vzniklo 7 pádů, které mě dodnes nesmírně baví!
A co mě vytočí? Lidská blbost – občas mám pocit, že není žádný rozdíl mezi idioty na vyšších místech v ÚV KSČ a korporátech…
2. pád KOHO? ČEHO?
Bez koho a bez čeho si neumíte svůj život představit?
Bez rodiny, bohužel i bez moderních technologií jako jsou mobily a internet, ale také bez kultury, cestování a sportu. Kultura teď dostává strašně na frak a já si vůbec neumím představit, jak to půjde dál. Bude trvat, než se lidi vrátí, a je strašné to vědomí, že kultura je první, co škrtnete, když je nejhůř. Dnes je navíc jiná doba. Za velké krize všichni chodili do kin, dneska si pustí televizi a do kina nebo divadla nejdou. Divadla a koncerty a vlastně už i ta kina jsou navíc drahá záležitost. Otázkou také opravdu bude, do jaké míry lidé budou nebo nebudou mít strach.
3. pád KOMU? ČEMU?
Komu děkujete, že vám v životě pomohl? Je i někdo, komu poděkování dlužíte? Čemu jste se naposledy opravdu zasmál?
V obou případech rodičům a sestře. Nebýt jich, tak 7 pádů dávno skončilo. Rodiče svého času, když pořad začínal a neměl vybudované jméno a nechodilo tolik lidí, tak skupovali lístky a rozdávali je. Pořad je navíc celkem drahá záležitost a zpočátku to nebylo tak jako teď, kdy je to například i na netu, má již své fanoušky a ví se, o čem je. Ona je to opravdu již dvanáctiletá historie. Ségra zase od začátku dělala a pořád dělá produkci, ale dělala ji zadarmo, ve svém volném čase. Vlastně celý ten tým jede za dumpingové ceny. Těm všem lidem pořád děkuji.
A čemu jsem se při Pádech zasmál? Je toho hodně, ale například Petr Jablonský vyprávěl o své první práci imitátora, což bylo komentování erotického veletrhu. A on si vymyslel, že bude mluvit hlasem Luďka Soboty, takový ten jeho rozpačitý projev. Souložící se ale začali smát a vše trvalo o to déle. On už pak nevěděl, co vyprávět. Tak mě, když to popisoval, v ten moment napadlo, jak by to vypadalo, kdyby nějakou imaginární soulož hodnotil jako naši současní politici. Petr to pak u nás jel jako Babiš, Zeman, Okamura, oba Klausové, Fiala, Bartoš a také jako kníže Schwarzenberg. A ten byl nejkratší – protože „píchat předchází pád.“ Tímhle stylem to Petr na pódiu rozjel a nejen diváci, ale i my ze štábu jsme ztichli a jen jsme se bavili. Určitě se najdou hosté, u kterých se vážně i já rád stávám divákem.
4. pád KOHO? CO?
Koho byste rád viděl ve své talk show, a zatím se vám to nepovedlo? Máte nějaký osobní plán, co byste chtěl zkusit, zažít nebo vidět?
Těch lidí by bylo hodně. Vyskakuje mi herec Stanislav Majer, ten prostě nechce, ale já mu každý rok zkusmo volám, on mi zase řekne, že ne. Je to prostě taková naše hra, kdy vím, že nikdy nepřijde. Můžu jmenovat další osobnosti jako Pavel Kříž, Jarda Jágr, Ivan Trojan, Lukáš Vaculík. Je tady poměrně dost lidí, kteří vám řeknou, že jim formát nevyhovuje, protože tam musí být sami za sebe. Já to respektuji, ale samozřejmě mě to mrzí.
Co bych chtěl zažít? Je toho hodně, ale zůstaňme u pořadu, který se teď i díky televizi může ještě hodně posouvat dál. Je například plno zajímavých dvojic, které bych u sebe rád viděl. Myslím tím ale opravdu partnerské dvojice. Čas od času se stane, že nám nabízí dvojice, které spolu hrají třeba v seriálu, ale to je jen role. Já potřebuji ale ty, kteří se opravdu znají, kteří nám řeknou to: „Miláčku, víš, jak jsi mě žádal o ruku…. “. Takové to manželské štenkrování je skvělé a toho docílíte jedině, když jsou tam oba dva. Navíc si myslím, že i ve světě se talk show posouvají, je opravdu ještě kam jít dál.
5. pád OSLOVUJEME, VOLÁME
Hosty do Sedmi pádů oslovujete sám?
V 99,6% si hosty oslovuji sám. Ano, občas volá někdo z píáristů s konkrétním jménem. Když jde například o lidi, jako byl letos Zdeněk Pohlreich, tak ano, pokud opravdu host chce. Ale i tak si na něj vezmu telefon a stejně mu zavolám. Přijde mi to prostě správně. Jsem hostitel. Když budete doma dělat mejdan, tak si ty lidi zvete také sám. Navíc jsem novinář a v téhle zemi jsem dělal rozhovor opravdu s pěknou řádkou lidí. Proč tedy volat nějaké manažerce, kterou navíc obvykle ani neznáte.
Ale tohle jde opravdu jen u nás. V zahraničí to funguje jinak. Bavil jsem se o tom s jedním zahraničním manažerem, pro kterého bylo to, že bych volal napřímo se žádostí o rozhovor například Madonně, absolutně nepředstavitelné. Ale u nás? Lucie Bílá vydá desku, tak vezmu telefon a „Lucie, dobrý den…“. On na mne vyjeveně koukal, že to přece nejde, že se nejdříve musí volat manažerovi. Ale já nemám telefony na manažery. V tomhle jsme vážně exoti, ale tady to jde, jak jsme malá země. Jinde ne – představte si, že byste volala třeba Mikemu Oldfieldovi nebo Paulu McCartneymu (smích). Važme si toho, jsme takový unikátní Balkán.
6. pád KOM? ČEM?
Po kom a po čem se vám nejčastěji zasteskne?
Po starých dobrých časech, s nadsázkou řečené. Tuhle jsme si povídali s kamarádem, jaké to bylo, když jsme se vzmohli na vinylovou desku. Vím, že se to teď vrací, ale to je móda. Dříve to bylo jinak, to bylo něco, když se člověk trochu vzmohl a ušetřil si na Rolling Stones nebo Pink Floydy, každou tu desku jste slyšela 450krát. Zároveň člověk věděl, kdo ji produkoval, kdo navrhl obal, kdo byl zvukový inženýr, kde a kdy se to nahrávalo. Byla to taková svátost. Takže se mi asi vážně trochu stýská po časech, kdy všeho bylo míň, ale zároveň víc. Někde jsem četl krásnou věc, že v roce 1963, když debutovali Beatles, tak ve Velké Británii vyšlo 143 desek za celý rok. To tam dnes vyjde za 2 a půl dne. Tehdy měl člověk tedy 3 dny na poslech celé desky. Dnes máte zhruba 70 desek na jeden den. A pozor – stále mluvíme jen o Británii. Byl prostě na všechno čas, teď pořád spěcháme. Komunismus, ať to zní jakkoliv hnusně, měl jednu výhodu – takové bezčasí. Jak zpíval Petr Skoumal, „líně se převaluje čas, je to na zbláznění“. Na jednu stranu ano, ale na druhou stranu si člověk věci víc vychutnával. Bylo jich prostě míň.
Vezměme si i kina. Když už do nich u nás něco šlo, třeba E. T. Mimozemšťan nebo Jurský park, tak to znali všichni. Společná řeč byla jednoznačná. Dneska se někoho zeptáte, zda se díval na televizi, a on opáčí „na co?“ HBO, Netflix, Prima, Nova…. To už musí být opravdu nějaká velká věc, jako třeba Hra o trůny, aby ji znalo víc lidí. Myslím, že se vytrácí trochu i nějaká společná řeč.
7. pád KÝM? ČÍM?
S kým nejraději trávíte čas? A čím se zaměstnáte v současné době, kdy jsme chtě, nechtě všichni kvůli koronaviru omezení?
Naštěstí mám povolání, kdy můžu i díky současným technologiím pracovat. Sice omezeně, ale můžu. Ano, s lidmi se nejde úplně neomezeně setkávat, ale pořád to nějak udělat jde. Když bych byl hospodský nebo majitel hotelu, mám mnohem větší utrum a mnohem víc problémů.
A čas jsem trávil hodně se psem, měl jsem štěstí , že ho mám, mohl jsem ven i po deváté, a tak jsem byl vlastně privilegovaný (smích).
Děkujeme za rozhovor!
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
