Herečka Jiřina Štěpničková patřila mezi naše nejzářivější prvorepublikové hvězdy. Její život sám připomínal film. Ale o sladkobolný doják rozhodně nešlo. Naopak – spíš se dá přirovnat k antické tragédii. Tato oduševnělá kráska zažila momenty, kdy jí všichni leželi u nohou, na druhou stranu si v hojné míře užila komunistickou šikanu, kriminál a také to, jaké to je, když vás chce vaše okolí vidět viset na šibenici. Právě o této neobyčejné ženě, resp. o části jejího života, natočila Česká televize film s příznačným názvem Past.
Kariéra Jiřiny Štěpničkové byla velmi pestrá. Už na studiích hostovala v Osvobozeném divadle, posléze zářila v Národním divadle. Ráda ji měla i filmová kamera. Do historie kinematografie se zapsala ve filmovém zpracování mrštíkovského dramatu Maryša, v němž hrála titulní roli a získala za ni Státní cenu v oblasti filmu. Snímek se dočkal uznání i na filmovém festivalu v Benátkách. Maryšu hrála Štěpničková ostatně i v Národním divadle v nastudování z roku 1933. Výrazné postavy venkovských dívek a žen ztvárnila ve druhé polovině 30. let i v několika dalších filmech. Štěpničková se nikdy nebála dát najevo svoje názory. Za druhé světové války se z vlastní vůle rozhodla, že nebude hrát v německých filmech. Po válce žila nějakou dobu v zahraničí, kde se jí v Londýně narodil syn Jiří, dnes sám vynikající a uznávaný herec a dabér.
Pokus o emigraci se stal pastí
V roce 1951 se Jiřina Štěpničková pokusila do Velké Británie emigrovat. Bohužel netušila, že padla do pasti STB, která tak měla celou akci ve své režii. Herečka byla zatčena a souzena za špionáž a velezradu. Soud jí nakonec vyměřil dlouhých 15 let. Její sestra požádala v roce 1954 prezidenta republiky Antonína Zápotockého o udělení prezidentské milosti. V té době se dopisem na prezidenta obrátili se stejnou žádostí také představitelé českého divadla a kultury, mj. Martin Frič, Jiří Trnka, Ladislav Pešek, Jaroslav Průcha, František Salzer, Jaroslav Marvan, Bohuš Záhorský, Zdeněk Štěpánek, Růžena Nasková, Dana Medřická, Eduard Kohout, Zdenka Baldová a řada dalších. Neúspěšně. V roce 1955 opět herci v čele s Leopoldou Dostalovou žádali pro svoji kolegyni prezidentskou milost. Opět neúspěšně. Další žádost podal v roce 1956 Jaroslav Vojta. Jiřině Štěpničkové byl nakonec trest snížen z 15 let na 10. Trest si až na dva měsíce celý odseděla.
Uvěznění přední české herečky bylo ale pro některé kolegy dle dostupných historických pramenů málo. Některé kolegyně z Divadla československé armády, tak se tehdy jmenovalo Divadlo na Vinohradech, sepsaly návrh, v němž požadovaly pro Jiřinu Štěpničkovou trest smrti. Podle knižních pamětí Vlasty Chramostové, která sama měla být jednou z těch, kdo podepsal pamflet, jenž Jiřinu Štěpničkovou odsuzoval (Chramostová posléze svého činu hořce litovala a kolegyni se omlouvala), mělo jít o Jarmilu Švabíkovou, Světlu Svozilovou, Soňu Neumanovou nebo o horlivou a uvědomělou komunistku Světlu Amortovou. Bohužel, listina se nikdy nenašla, takže musíme veřit pamětníkům a jejich slovům. A že vám tato jména nic neříkají? My vám tyto herečky nyní připomeneme.
Jarmila Švabíková
Studovala na brněnské Státní konzervatoři, kterou ukončila v roce 1924. První angažmá získala v avantgardním souboru Českého studia Vladimíra Gamzy (1924–1925), později působila krátce v pražských divadlech a v roce 1927 hrála v České komorní scéně Jiřího Plachého. Vystupovala také v Českém divadle v Olomouci. Krátký čas působila v Osvobozeném divadle a hrála v souboru Divadla Vlasty Buriana společně s Jaroslavem Marvanem, Václavem Tréglem, Čeňkem Šléglem a dalšími. Dva roky strávila v Divadle Uranie a posléze byla již členkou souboru Divadla na Vinohradech, tehdy Divadla československé armády. Nějakou dobu působila v Městských divadlech pražských. Objevila se i v několika filmech. Měla mladší sestru Zdeňku, rovněž herečku, která byla manželkou Františka Kožíka. Ona sama byla provdaná za herce Josefa Grusse.
Světla Svozilová
Jedná se asi o nejznámější postavu z naší čtveřice. Svozilová se pravidelně objevovala na filmovém plátně po boku prvorepublikových hvězd, hlavní role se jí ale vyhýbaly. Musela si vystačit s epizodními nebo těmi vedlejšími. Pocházela z rodiny politika Josefa Svozila. Po maturitě na gymnáziu studovala od roku 1923 na Dramatickém oddělení pražské konzervatoře. Po jejím absolutoriu hrála nejprve v Gamzově Uměleckém studiu, i ona působila v Osvobozeném divadle. Poté přešla do Divadla Vlasty Buriana, do Nového divadla a do Městských divadel pražských. Od roku 1940 prakticky až do svého odchodu do důchodu v roce 1968 byla stálou členkou hereckého souboru Divadla na Vinohradech, kde se mimo jiné proslavila právě onou smutnou kauzou kolem Jiřiny Štěpničkové. To tenkrát ještě netušila, že jí osud připravil velmi nepěkný závěr života. Po odchodu do důchodu a po smrti svého manžela propadla alkoholismu. Zemřela na následky zranění, které si přivodila v alkoholovém opojení na schodech v domě, kde bydlela.
Soňa Neumannová
Byla dcerou básníka Stanislava Kostky Neumanna a nevlastní sestrou mnohem známějšího a úspěšnějšího herce Stanislava Neumanna. Byla odmala vychovávaná v kulturním a uměleckém prostředí. Začínala v Národním divadle, poté prošla Českým divadlem v Olomouci, Východočeským divadlem v Pardubicích a Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích. Stihla absolvovat hereckou stáž v Berlíně a v polovině 30. let pak v Sovětském svazu. Je profesně spojená i s celou řadou dalších pražských divadel, včetně Realistického a Vinohradského. Levicové politické zaměření celé rodiny se výrazně odrazilo v působení Soni Neumannové po roce 1945. Dle názoru některých jejích současníků navíc nebyla nijak dobrou herečkou, a své aktivity tak přesunula na pole organizační činnosti. Úspěšná nebyla ani u filmu, kterých natočila jen pár. Její poslední filmovou rolí byla postava starší ženy ve studentském snímku Věry Chytilové Strop.
Světla Amortová
Jako poslední si představujeme Světlu Amortovou. Herectví studovala pouze soukromě, koncem 20. let 20. století působila jako elévka činohry Národního divadla v Praze. Její první angažmá bylo v holešovickém Divadle Uranie. Posléze přesídlila do angažmá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Po svém návratu do Prahy v roce 1935 se věnovala především rozhlasové práci. Za 2. světové války se jako komunistka zúčastnila odbojové činnosti a byla jeden a půl roku nacisty vězněna. Po roce 1945 byla společensky značně angažovaná a stala se komunistickou funkcionářkou a také pražskou poslankyní – zastupitelkou, funkcionářkou Svazu československo-sovětského přátelství, zakladatelkou Svazu dramatických umělců. Za svoji společenskou angažovanost byla opakovaně odměňovaná totalitními řády, tituly a vyznamenáním. Po válce prošla několika pražskými divadly, aby nakonec zakotvila v tom Vinohradském. Ani ona nebyla filmaři vyhledávaná, ke konci života se objevila v několika československých seriálech.
Víte, co nám přijde zvláštní? Že tyto dámy pojí jedno – veřejnost je na tzv. první dobrou spíš nezná. Nebylo právě to důvodem, proč se rozhodly, že své úspěšnější a, promiňte, krásnější kolegyni připraví ze života peklo? Jejich důvody už dnes ale nikdo nezjistí. A my v té době nežili, tak se do spekulací pouštět nebudeme… Se svým svědomím se každý musí smířit sám, že ano?
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
