Hanka a Tonča cestou přes Pákistán zbytečně neriskovaly

Obrázek uživatele Ivan Brezina
31.3.2015, 12:03

V pátek šťastně skončil únos dvou českých cestovatelek. Poučení? Žádné není.

Hana Humpálová a Antonie Chrástecká se po dvou letech od únosu v pákistánském Balúčistánu vrátily domů. Skvělá zpráva je to nejen pro jejich rodiny, ale i pro mně.
S malou nadsázkou jsem je totiž do Balúčistánu poslal.

Začátkem 90. let jsme s manželkou „objevili” levnou a zajímavou pozemní trasu z Prahy přes Írán a Pákistán do Indie. Projeli jsme ji celkem šestkrát a zpopularizovali ji v průvodci Cesta na Východ. Podle naší knihy se přes Balúčistán rozjely tisíce Čechů, a další tisíce se tamtudy ještě rozjedou.

Seřezat jim zadek?

Když si čtete diskuse pod články o návratu obou dívek, všimnete si, že značná část našich spoluobčanů se z jejich návratu zřejmě příliš neraduje. Z tisíců nenávistných hlasů vybírám:

– Měly raději sedět doma a nikam nejezdit…
– Kdyby moje dcera přišla s nápadem na cestu přes Pákistán, raději jí zpřerážím nohy.
– Snad si příště rozmyslí podobné cestování, je zbytečné takhle riskovat život…
– Teď by měly veřejně vystoupit, v zájmu dalších nerozvážných lidí…
– Až zas bude nějaký hippie cestovatel někde na přednášce vykládat, jak krásná oblast ten Blízký východ je, prosím, nafackujte mu za mě. I za ty holky.
– Rodiče měli těm blbkám seřezat zadek a zavřít doma, a ne je pouštět na tak nebezpečnou cestu!

Velký muftí z Vysočiny

Hanu Humpálovou a Antonii Chrásteckou tedy doma snad čeká ještě větší nenávist než prožily v dvouletém zajetí únosců. A všimněte si, že všechny ty české hlasy se vyjadřují velmi podobně, jako muslimové, které jinak Češi tolik kritizují. Spojovacím prvkem českých hlupáků a islamistů je názor: „Žena není svéprávná bytost. Bez dovolení otce nebo manžela nesmí opustit dům, a už vůbec nesmí sama nikam cestovat.“

Vrcholem hlouposti je pak vyjádření prezidenta Zemana. Kombinací neznalosti, ignorance, povýšenosti a šovinismu připomínající “středověké” názory nějakého saúdskoarabského muftího. „To není Zikmund a Hanzelka, tedy slavní cestovatelé, to je dvojice dívek, které jednaly velmi neprozřetelně,“ řekl Zeman v rozhovoru na Frekvenci 1. „Těm dívkám jenom na dálku popřeji, aby už nikdy neopakovaly tu hloupost, které se dopustily. A všem, kteří se rozhodnou, že budou cestovat do nebezpečných zemí či provincií, doporučím, aby si to právě na příkladu těchto dívek rozmysleli.“

Jak velké riziko podstoupily?

Zeman vůbec netuší, že na rozdíl od Zikmunda a Hanzelky dívky nevyrážely do neprobádaných končin. Cestovaly běžným linkovým autobusem po trase, kterou podle oficiálních pákistánských statistik každý rok bez problémů projede asi 26 000 cizinců. Jejich únos byl druhý za posledních deset let (Francouz, unesený v květnu 2008, byl propuštěn po třech měsících). To je statistické riziko 1 : 130 000. Riziko, že budete v Česku zavražděni, je asi dvojnásobné (ročně je u nás spácháno asi 160 – 190 vražd na deset milionů obyvatel). O jaké „hlouposti“ to tedy Zeman mluví? O své vlastní?

Zeman ale především vychází z představy omezence z vesnice někde na Vysočině. V hospodě čtvrté cenové skupiny mu kdosi řekl, že má jezdit na dovolenou jen do Chorvatska nebo na Balaton, a to jedině pod dohledem „pana vedoucího“ z cestovky.

Hlavně žádné „nebezpečné“ země, o kterých Zeman ví jen z dobrodružných knih Karla Maye! Ve své omezenosti ale nechápe, že svět je prostě jiný než v románu Divokým Kurdistanem. Zřejmě netuší, že obě divky jsou plnoleté a svéprávné lidské bytosti. A navíc velmi zodpovědné.

Hana Humpálová a Antonie Chrástecká se před více než dvěma lety na svou pozemní cestu přes Pákistán podrobně připravily. Nic nepodcenily. Kontaktovaly akademické znalce oblasti a zjišťovaly si aktuální bezpečnostní situaci. Oblékly se v souladu s islámskými zvyklostmi a v pohraničním městečku Taftan si pro průjezd Balúčistánem najaly ozbrojenou policejní eskortu. Osobně bych to líp neudělal.

Únos tedy nebyl žádnou zákonitostí, ale prostě jen nebetyčnou smůlou – asi stejnou, jako když se někdo zabije na D1. Je to smutné, ale přestanete snad kvůli tomu jezdit autem do Brna? Základní ponaučení, které nám kritikové údajné “nezodpovědnosti” obou dívek předkládají k věření („Neměly tam jezdit, blbky!“), tedy nefunguje. Pákistán sice samozřejmě není Evropa, ale ani nejde o přehnaně nebezpečnou destinaci typu Afghánistánu, Iráku nebo dnešní Sýrie pod vládou Islámského státu.

Diskuse jako žumpa

Na Hedvábné stezce založil anonym s nickem „Karel“ diskusní vlákno s výsměšným názvem „Hanča a Tonča se nám vrátily! :-D“. Kromě údajného „sluníčkaření a pánbíčkáření“ obou propuštěných dívek hodnotí i jejich vzhled a sexuální přitažlivost. Je to nejen urážlivé a primitivní, ale hlavně je to nesmyslná paušalizace. Vždyť co je na nezávislém cestování automaticky „sluníčkářského“? A co to slovo vůbec znamená? Je snad “sluníčkář” každý, kdo někam vyrazí bez cestovky za sluncem?

Nick „Karel“ ale hlavně potvrzuje slova primáře psychologického oddělení Vojenské nemocnice v Brně Jiřího Brančíka. „Dá se předpokládat, že se dívky setkají i s vulgárními reakcemi a hulvátskými projevy,“ řekl Lidovým novinám.

Příčinou vulgarit na adresu Hany a Antonie je hloupost, omezenost a závist lidí, kteří by k podobné cestě sami nikdy nenašli odvahu. Zlomyslně se proto radují, že to někomu nevyšlo a že se mu něco zlého stalo. Navíc o cizích zemích nic nevědí a promítají si do nich nejen své neznalosti, ale i náboženské a kulturní předsudky. „Každý vidlácký primitiv má potřebu se vyjadřovat k něčemu, čemu absolutně nerozumí,“ shrnul to jeden z diskutujících na Hedvábné stezce.

Virtuální lůza

S virtuální lůzou mám bohaté zkušenosti právě z Hedvábné stezky. Před dvěma lety jsem tam jako znalec pákistánských reálií zveřejnil věcnou analýzu rizika, které obě unesené české cestovatelky podstoupily (ZDE). Nicky PaV, Borek, Z ciziny, Hanka, Libor, I.M. a další mně vzápětí zasypaly smrští nadávek.

Autory nenávistných příspěvků spojovaly dvě věci: 1. šlo o anonymy, kteří se styděli za svá jména, 2. sami v Pákistánu nikdy nebyli. S tamní bezpečnostní situací tedy sice měli nulovou zkušenost, ale tím radikálnější byly jejich nepodložené „názory“ a „domněnky“. Redakce nakonec musela diskusi uzavřít „kvůli vulgárním výrokům, osobnímu napadání a nerelevantním příspěvkům“.

Proč mají ale anonymové i prezident nutkavou potřebu „řešit“ životy jiných a radit jim, co mají a nemají dělat a kam mají a nemají cestovat? A Zemanův argument, že „nerozvážnost“ dívek způsobila České republice problémy a stála spoustu peněz daňových poplatníků? Zeman sám se přece chová až neuvěřitelně nerozvážně. Přes doporučení lékařů pije, kouří, jí nezdravě a nehýbe se, což nás všechny také stojí spoustu peněz. Zeman navíc tvrdí, že jeho styl života je jeho svobodné rozhodnutí. Samozřejmě – stejně jako cesta po zemi do Indie.

Svoboda na cestách

Neztrácejme ale čas s prezidentem a s anonymy a na závěr si pro odlehčení trochu zafilozofujme. Život je už z principu nebezpečný – od narození jsme odsouzeni k smrti. Každý den navíc zcela dobrovolně podnikáme celou řadu aktivit, které mohou naši smrt přiblížit. Přecházíme na červenou, koupeme se bez nafukovacího kruhu, jezdíme na kole, pijeme alkohol, kouříme, jíme tučné maso a sladké zákusky, souložíme bez prezervativu…

Žádné z těchto (a tisíce dalších) každodenních rizik nám nepřijde přehnané. Ale běda, jakmile někdo udělá něco, co se vymyká z našeho chápaní. Třeba vyleze na Everest, skočí s padákem nebo se rozjede po zemi přes Balúčistán do Indie. Hned je to „nezodpovědný blázen, kterému by se to blbnutí mělo zakázat“.

Miloš Zeman by tedy musel retrospektivně odsoudit i Emila Holuba, Hanzelku a Zikmunda, svatého Vojtěcha a Marca Pola. Tito lidé byli panečku teprve nezodpovědní hazardéři! Jezdili do míst, o nichž neměli žádné zprávy. Tehdy sice ještě nebyl internet, ale Pola i Vojtěcha všichni varovali. Přesto jeli.

Jenže riziko je vždy subjektivní. „Den života strávený někde na kopcích v mrazu a vánici je pro někoho hodnotnější, než pro jiného deset víkendů strávených u televize nebo pět strávených na chatě u rybníka,“ píše ekonom Ladislav Tajovský, který se věnuje hodnocení „nebezpečných“ aktivit.

Citujeme: „Každý, kdo cestuje aspoň trochu proti proudu, čelí klepání na čelo těch, kteří žijí ‘spořádaně a normálně’. Tihle lidé nestojí o zbytečné riziko. Když už někam vyrazí, tak pěkně s průvodcem nebo aspoň podle průvodce. Samozřejmě na to mají právo. Problém ale je, že si z omezování rizik udělali bůžka. Mají tendenci chránit nás ostatní před nezodpovědností… nás samotných. Začíná to povinností dětí nosit na kole helmu. Proti tomu přece nikdo soudný nemůže protestovat. Jenže kde to skončí? Prostě – buďme sice opatrní, ale svou svobodu si hlídejme aspoň na cestách.“

Autor navštívil Pákistán šestkrát (z toho čtyřikrát pozemními cesti z Íránu a západní Číny) a celkem v něm prožil skoro rok života. Jeho průvodce Cesta na Východ (ZDE), popisující pozemní trasu z Prahy do Indie, vyšel v letech 1995 a 2001. Třetí vydání právě dopisuje.

Jeli byste s dětmi raději na dovolenou do:

Anketa se načítá...

A proč byste měli počítat do desíti, než napíšete něco na facebook, uvidíte ZDE.


Komentáře