Před 171 lety se na zámku Miromesnil v Seine-Inférieure narodil Guy de Maupassant, který byl společně s dalšími velikány francouzské literatury Émilem Zolou a Gustavem Flaubertem představitelem literárního realismu a naturalismu. Jeho povídku Kulička nebo román Miláček si jistě mnozí pamatují z povinné četby.
Úspěšný mamánek
Většinou jsme zvyklí, že úspěšní umělci, ať už malíři, hudebníci nebo spisovatelé, dojdou uznání, až když jsou po smrti a veřejnost je pak dodatečně objeví a adoruje. To ale není případ pana de Maupassanta. Ten se uznání dočkal už za svého života. Jeho dílo se čte dodnes a navíc se také adaptuje, a to jak pro divadlo, tak pro stříbrné plátno. Přitom jeho bezesporu úspěšná dráha spisovatele rozhodně nebyla celoživotní. Trvala pouhých deset let, během kterých stihl napsat celkem šest románů a také několik povídkových sbírek.
Když se Guy narodil, tak by asi nikoho nenapadlo, že se jednou proslaví jako spisovatel. Ano, jeho matka, která byla na tu dobu poměrně svobodomyslná, sice pocházela z dobře situované rodiny a přátelila se s Gustavem Flaubertem, jenž pak výrazně ovlivnil život a také dráhu literáta jejího syna. Ale to bylo tak vše. Otec byl poněkud přelétavý bankéř pracující v bance Stolz. Jejich syn studoval gymnázium. Když mu ale bylo 11, tak rodiče zjistili, že jejich povahy nejsou absolutně slučitelné pro jejich další společný život, a tak se rozvedli. Guy společně s bratrem Hervém zůstal s matkou, která se s nimi odstěhovala do Normandie. Guy byl na matku koneckonců celý život silně fixovaný, prostě trochu mamánek.
A protože jí chtěl vyhovět, podlehl jejímu nátlaku a zamířil na seminář do Yvetotu. Nebyl to šťastný nápad a Maupassant si z té doby odnesl nenávist k náboženství. Není proto překvapivé, že seminář nedokončil a nastoupil raději na lyceum v Rouen. Tam se začal věnovat poezii a také divadlu a právě v té době se potkal i s Gustavem Flaubertem, se kterým byl pak v pravidelném kontaktu. Když k tomu ještě připočteme to, že v osmnácti zachránil topícího se slavného anglického básníka Algernona Charlese Swinburneho, jenž ho na výraz díků pozval na večeři, bylo jasno. Lyceum dokončil a odešel do Paříže studovat práva. Tak, jak si přála jeho matka.
Neštěstí nechodí po horách...
Do jeho života ale zasáhla prusko-francouzská válka, které se dobrovolně účastnil. Posléze, v roce 1871, opustil milovanou Normandii a přestěhoval se natrvalo do Paříže, kde pracoval jako úředník na ministerstvu námořnictví a poté na ministerstvu veřejného vzdělání. Právě v Paříži vydává svou první povídku, kterou publikoval v L'Almanach lorrain v únoru 1875, a to pod pseudonymem Joseph Prunier. Následuje povídka En canot v březnu 1876; tentokrát se pod ni podepsal jako Guy de Valmont.
Projevila se také jeho nechuť ke všemu organizovanému, ať již to byla škola, politická strana nebo církev. V říjnu 1876 mu totiž přišla pozvánka stát se svobodným zednářem a on na ni reaguje takto: „Nechci být nikdy napojen na žádnou politickou stranu, ať je jakákoli, žádné náboženství, žádnou sektu, žádnou školu; nikdy nevstoupit do asociace, která se řídí doktrínami, nesklonit se před žádným dogmatem, (...) a to jen proto, abych si zachoval právo říct o nich něco špatného.“ Zdálo se však, že je v jeho životě vše v pořádku, že se mu otevírá svět. Bohužel, neštěstí nechodí po horách…
Marodný, plodný asociál
Na konci ledna 1877 se Maupassant setkal s ruským spisovatelem Turgeněvem. Ten prý byl zděšený z jeho vzhledu. Bylo mu jasné, že kolega není zdráv. Diagnóza byla jasná – syfilis, která spisovatele pomalu zabíjela. Ale nevzdával se. Dál se věnoval svému oblíbenému sportu – kanoistice. Na loďku si rád brával pro rozptýlení mladé dívky. Miloval také lov, o kterém píše v některých svých povídkách. Žil prostě trochu zhýrale, což se nelíbilo jeho ochránci Flaubertovi. Ten měl pocit, že by se měl umravnit a věnovat se veršům. Maupassant ale rozhodně nezahálel. Začal přispívat do několika novin, např. Le Figaro, Gil Blas, Le Gaulois nebo l'Echo de Paris. Roku 1879 vydal svou první knihu o sto stránkách Histoire du vieux temps. V roce 1880 se spolu s Émilem Zolou podílel na kolektivní sbírce naturalistů Les Soirées de Médan. Právě do ní přispěl svou povídkou Kulička, která zaujala kritiky i veřejnost. V té době ale zemřel jeho učitel a ochránce Gustave Flaubert, což je pro Maupassanta velká a bolestná ztráta.
Co se týká práce, tak pro něj ale začíná nejplodnější období. Mezi lety 1880 a 1890 vydal celkem šest románů, více než tři sta povídek a několik cestopisů. Měl úspěch, a tak narůstalo i jeho bohatství. V tomto období také pobýval nějaký čas v severní Africe a také na Korsice. Svůj první román dokončil v roce 1883, přestože ho začal psát o celých šest let dříve. Jmenoval se Příběh jednoho života. Cenzura ho sice zakázala, ale výtisků se přesto prodalo na 25 tisíc. Nadchnul i Lva Nikolajeviče Tolstého, který ho označil jako druhý největší počin francouzské literatury, a to hned za Bídníky.
Maupassantovi se opravdu začalo dařit, a to i finančně. Mohl si tedy dovolit postavit dům v Etretat, který každé léto společně s přáteli obýval. V roce 1883 se mu narodila první dcera Luciena, jejíž matkou byla modistka Joséphine Litzelmann. O rok později přišla na svět druhá dcera a třetí dítě pak roku 1887. To mu ale nebránilo navazovat vztahy s dalšími ženami. Roku 1884 se dal dohromady s kněžnou Emmanuelou Potockou, krásnou, inspirující a bohatou ženou s italsko-polskými kořeny. A ve stejném roce dokončil jeden ze svých nejznámějších románů Miláček, do kterého částečně projektoval i sám sebe a ani se tím netajil. Jeho vztah k ženám byl opravdu osobitý, kulantně řečeno. Román zaznamenal obrovský úspěch, hned po vydání byl několikrát dotiskován. Spisovatel mohl tedy v klidu odcestovat ve společnosti přátel do Itálie.
Maupassant byl de facto takový asociál. Do vínku mu byla daná averze vůči společnosti. Tento jeho charakteristický rys společně s trvale podlomeným zdravím ho dostal do předčasného důchodu, který trávil převážně samotný. Což ale neznamená, že se tu a tam rád neseznámil s takovými lidmi jako byl Alexander Dumase ml. nebo historik a filozof Hippolyt Taine. Spisovatele v té době také začala zajímat psychologie, a tak roku 1887 spatřil světlo světa román Mont-Oriol z lékařského prostředí. A věděli jste, že patřil k odpůrcům stavby slavné Eiffelovky? Ve stejném roce dokonce podepsal petici proti jejímu vztyčení v Paříži.
Šílený konec
Zdravotní stav se mu ale prudce zhoršoval. Rozvoj syfilidy v její neuroluetickou formu měl za následek časté migrény. Maupassant také trpěl poruchami zraku, měnilo se i jeho chování. Toho si všimlo jeho okolí, především jeho nápadné posedlosti sebezáchovou, samotou a šílenstvím. Ve svých dopisech přátelům zmiňoval své deprese, bolesti i strach ze smrti. Sužovaly ho halucinace a také přesvědčení, že jeho mozek požírají mouchy nebo že je neustále pronásledován neznámým zlem. Všechno vyvrcholilo 2. ledna 1892, kdy se Maupassant pokusil o sebevraždu. Jeho úmysl mu překazil sluha. Následně byl ale slavný literát převezen do ústavu pro choromyslné Dr. Esprita Blanche v Passy, kde 6. července 1893 zemřel.
Pohřben je na pařížském hřbitově Montparnasse. Jeho dílo ho ale přežilo, a je dokonce uváděno i v divadlech nebo kinech. Miláček byl do filmové podoby uveden naposledy v roce 2012, kdy titulní roli ztvárnil Robert Pattinson.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
