GLOSA: Koronavirus útočí po 23. hodině! A vy se, občané, rozejděte! – G.cz
Vyhledávání

GLOSA: Koronavirus útočí po 23. hodině! A vy se, občané, rozejděte!

Zdroj: Koláž G.cz

A máme tady další pondělí a s ním i pravidelnou dávku emocí! Proč emocí, ptáte se? To je jednoduché, máme tady další vlnu nebo možná již spíše vlnku rozvolňování protikoronavirových restrikcí! A to je přece paráda, ne? Akorát ty hospody - nad nimi pořád korona vládne. Ale možná nám chce jen připomenout doby minulé… Posuďte sami… Takový návrat do minulosti? Ne, to snad ne!

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 22.6.2020, 14:29

Hurá na koupaliště nebo do zoo

Tak paráda, přichází léto a my se budeme moc normálně, svobodně slunit a koupat. Stejně tak si můžeme užít výlety do zoo nebo na oblíbený hrad či zámek, a to všechno beze strachu, že budeme limitováni prostorem nebo počtem lidí. Pravda velkých koncertů si zatím neužijeme, ale zase možná znovu objevíme kouzlo letních parketů, na které má celá řada zpěváků a skupin namířeno. Vážně to má své kouzlo. A v určité podobě se mohou pořádat i veletrhy a sportovní akce, takže další dobrý zpráva! Radovat se můžou i lázeňští provozovatelé – také jich se povolování pomyslných covid opratí týká. A vlakem můžeme již i do Polska. Jo, svět se pomalu vrací do normálu, hurá!

Na druhou stranu ale v rámci radostné oslavy normálnosti můžete narazit na fakt, který vás spíš hodí o několik desítek let zpátky, a to vážně nechcete. Nebo my to alespoň určitě nechceme. O co jde? No, vlastně o hospody! Nebo spíš tam to možná začíná… Nebo by mohlo...

Všichni máme v živé paměti korona karanténu, kdy jsme nemohli vytáhnout paty z baráku, komunikaci jsme udržovali přes telefon, skype a sociální sítě a místo dvojky ve své oblíbené vinárně jsme si lahev otevřeli doma a maximálně jsme ji na dálku vypili s přáteli přes videohovor. Mno, asi se shodneme, že to nebylo nic moc, a že jsme se všichni dost těšili na to, až budeme normálně a svobodně vyrazit mezi lidi. A právě ono „svobodně“ v celém tohle zamyšlení hraje klíčovou roli.

Vzhůru do baru

Představte si páteční večer. Nemáte nic moc náladu, protože zrovna neprožíváte bůhvíjak šťastné období, ale máte kamarády, kteří se rozhodnou, že vás budou veselit. Ok, tak jo, asi lepší program, než sedět doma a sebelitovat se. Navíc, když vám dojde, že jste někde v baru mezi lidmi byli naposledy v únoru. Takže vzhůru do šumu.

Jo, první, co mě zaujalo bylo, že centrum Prahy, skrze které byste si jindy v tomto ročním období přes turisty klestili cestu, zeje doslova prázdnotou. Podnik, ve kterém jsme měli sraz, také přelidněním netrpí. U vstupu jsem byla i na vážkách, jestli mají vůbec otevřeno. Měli, akorát svým hostům připravili takové překvapení, takovou opičí dráhu v podobě přepravky od ovoce, kterou zapomněli hned u vchodu, a tak jsem trochu zaváhala. Ale ok, dáváme skleničku a zahajujeme přesun do jednoho osvědčeného podniku, protože jestli tam nikdo nebude, tak si budeme skutečně myslet, že svět se řítí do záhuby. Ufff, kámen nám padá ze srdce, zde na lidi skutečně narážíme! V klidu si objednáváme a pozorujeme lidi kolem nás. Přiznávám, že se přistihuji, že mám vlastně radost. A když navíc v baru registruji přítomné hokejisty a jejich fanynky, které tiše doufají, že se z chvilkového povyražení nominují alespoň na střídačku, vím, že si můžeme oddychnout (ano, trochu nás zmátlo, že neokupují jiný podnik s takovým tím umečeným zvířetem v názvu, ale možná třeba malují nebo tak něco) – svět je prostě v pořádku, vrací se do normálu. Ha, ale nechvalme dne před večerem!

Rozejděte se!

Jak jistě víte, stále ještě platí to, že právo a povolení ne zabíjet, ale bavit se, máme pouze do 23.00 ani o minutu více! Jak jsem již říkala, v baru jsem ve večerních hodinách byla po té covidové patálii poprvé, a tak mne samotnou zajímalo, jak bude vypadat onen „rozchod.“ V Anglii vám třeba na poslední rundu zazvoní, že. Nakonec to bylo jednodušší, než jsem očekávala. Obsluha prostě rozsvítila, a to pár minut před jedenáctou. Nikdo výrazně nenadával, jen se rozproudila diskuze, že je to trochu postavené na uši. Třeba bychom se měli obrátit na epidemiologa Maďara, aby nám vysvětlil úřední hodiny milého koronaviru. Asi mají zjištěno, že do 23.00 má jinou práci a až po 23.00 svoji pozornost přesunuje na více či méně rozbujnělé hosty restaurací, hospod, barů a vináren! Jinak si to totiž úplně vysvětlit neumíme.

Jo, tohle se dá ještě považovat za úsměvné. Co už mi ale úsměvné nepřijde, je to, že když jsme se začali zvedat z barových židliček, abychom majitelům nepůsobili problémy, tak kde se vzali, tu se vzali, nestáli ve dveřích krásní princové, ale policie s respirátory a začala sjednávat pořádek. Že by chtěli naplnit slogan "pomáhat a chránit?" Komu? V tento moment vážně nebylo třeba. Ano, o vládních opatření jsme si v té noční Praze, před tím barem mysleli všichni své, ale respektovali jsme je a určitě bychom tam nezasedli na dlažbu, abychom si udělali piknik. Navíc lilo jako z konve. Tohle mělo jiný efekt. U valné většiny z nás, kteří si pamatujeme dobu před rokem 1989 (a málo nás tam nebylo), celá situace vyvolala nepříjemné vzpomínky. Zazní ono pověstné „občané, rozejděte se?“ Nebyli jsme tak daleko od Národní třídy… Navíc kolem nás jako takové podivné memento projel policejní anton… Tohle jsme vážně chtěli?

Ne, nezlehčujeme novou nemoc, i my jsme disciplinovaně dodržovali opatření, která na počátku vláda zavedla. Nyní nám ale již uniká v některých směrech jejich smysl a vlastně i forma, jakou jsou rušeny. Jupí, budeme moc do metra bez roušky, ale ne v Praze! Asi to máme nějaké popletené, když jsme si mysleli, že metrem disponuje pouze hlavní město. Dejte nám vědět, kam se můžeme přijet případně bezrouškově povozit. A tak bychom mohli asi pokračovat. Je to prostě takové zvláštně kočkopsovité. Takové jako podle Neználka. Jsme snad v Kvítečkově? A to vážně nezpochybňujeme, že roušky a jejich nošení odvedly obrovský kus poctivé práce v rámci protikoronavirového tažení!

Těch hloupostí najdeme bohužel určitě víc. A jde skutečně o to, aby nás stát ochránil? Spíš se ale nemůžeme poslední dny ubránit pocitu, že teď už nejde o to ochránit nás, ale i nadále z nás dělat stádo bečících ovcí, se kterým se přece tak snadno šíbuje z pastviny na pastvinu. Kdysi jsme v redakci s nadsázkou říkali, že svět bude dávno otevřený a my tady budeme opět obehnaní ostatnými dráty, protože jde přece o naše blaho a zdraví. To se naštěstí nepotvrdilo, zdá se. Takže ano, do Chorvatska už sice můžeme, ale z hospody musíme v jedenáct rovnou domů. Má to logiku? Možná skrytou. Důkladně.

Další změny nás čekají s prvním červencem. Doufejme, že nastanou a my se konečně probudíme. Ale ne zpátky na konci osmdesátek. Pane premiére a spol. tam se nám vážně nechce.

Podobné články

Doporučujeme

Další články