GLOSA: Dopis Ježíškovi na poslední chvíli v roce nula – G.cz
Vyhledávání

GLOSA: Dopis Ježíškovi na poslední chvíli v roce nula

Zdroj: G.cz

Dopisy Ježíškovi už většina z dětí a dost možná i dospělých napsala. Já to letos nějak nestihla. Ale slibuji, že to napravím. Ha, a jsme u toho – u slibu! Těch teď slyšíme nepočítaně, nemáte ten pocit? Kolik jich ale opravdu dojde naplnění, a ze kterých zůstanou jen ona prázdná slova? No, já ten svůj splním, jdu napsat Ježíškovi! Je přece advent a blíží se Vánoce, a to se sliby plní, nebo by tedy alespoň měly.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 8.12.2020, 07:16

Milý Ježíšku,

omluv mne, že píšu na poslední chvíli, ale znáš mě. Nestíhám celkem tradičně a ten letošní rok, kterému pro sebe neříkám rok 2020, ale rok nula, ten je vážně úplně specifický, takový jak z nějakého skoro až katastrofického filmu, a nebo ještě spíš jak z hodně blbého snu, ze kterého se pořád ne a ne probudit. Ano, máš pravdu, přála jsem si v loňském roce, že se chci konečně pořádně vyspat, ale teď už bych se chtěla probudit. Jo, já vím, ty vlastně přání plníš, tak co si stěžuji. Co si tedy budu přát letos? Budu asi trochu uvážlivější. I když…

Mám vlastně jedno jediné přání – chtěla bych zpátky normálno, milý Ježíšku. Aha, asi bych ti měla trochu přiblížit, co si pod tímto pojmem představuji já. Chápu, že to, co přijde normální mně, nemusí připadat normální například Alence Všezadlužímové, Kájovi Nespavému, Jendovi Červenáčků nebo dokonce Andymu Všehoschopnému případně Honzíkovi Vezdravíztracenému a Janince Rádorozdávámové. Ale tohle je můj dopis, ne jejich!

Ježíšku, znáš mě, já jsem docela hodná a umím poslouchat, uznávám rodiče, učitele, autority, neplivu po sousedech, nezavírám kočky do piana, nebiju mladší sestru, o dítě se starám a snažím se pomáhat slabším. A tak si přece ten svůj vánoční dárek zasloužím! Navíc nechci snad moc, ne? Nebo chtít kolem sebe normální lidi a úplně normální život se stalo nedostupným luxusem jako například… No, to si asi spíš dosaď sám.

Já bych prostě například strašně chtěla jít normálně, beze strachu, mezi lidi, do redakce – ne, nerouhám se, jsem šťastná, že můžu pracovat z domova, ale ty tepláky… Však víš. A když ne, tak se zeptej mamky Marušky, ta ti o tom jako ženská poví. Pak bych si také přála přestat se bát, jestli můj syn půjde do školy, jestli zase místo do lavice nezasedne před monitor počítače. Jo, učil se, ale vážně to není ono, navíc nechci, aby z něj byl asociál. Pak bych si taky strašně moc přála chodit bez obav k mým rodičům. Nejsou už nejmladší a slova o tom, jak jim můžeme všichni přivést domů nevítanou návštěvu v podobě pana Covida, ta také nikomu nepřidají. Pozor, já existenci tohoto tvora netvora nezpochybňuji, i když jsem ho naštěstí já ani moji nejbližší neviděli, ale věřím, že by nám přece nikdo nelhal (nebo alespoň ne tak moc) a tak ho nezpochybňuji. Ty lidi na JIPech si nikdo z prstu nevycucnul a vyčerpané zdravotníky také ne. Pak bych si přála jet na hory, dojít si někdy na večeři, do divadla, do kina…. Prostě tyhle věci, které vloni byly úplně co? Normální! To je prostě to normálno. Popsala jsem ti ten dárek přesně, Ježíšku? Ono je toho tedy víc, ale nechci tě zahltit a ty si určitě i na plno věcí přijdeš sám.

Hmm, ale dochází mi, když o tom tak přemýšlím, že to ty asi nezařídíš, nebo určitě to nezařídíš sám, i když umíš chodit po vodě a měníš vodu na víno (jo, já vím, že předbíhám, že slavíme to, že jsi se teprve narodil). Tak bych si přála ještě něco a také někoho.

Nemůžeš alespoň zařídit, abychom – a vidíš, nejsem sobec, přeji to i bližním svým a i těm nebližním, od tebe dostali pár vyvolených? Ne těch, které budeme zavírat někam do vily - takových, co jsou mimo a ve svém vlastním světě, máme aktuálně dost, ale takových kteří budou natolik chytří a důvěryhodní, abychom je mohli respektovat? Protože pak se budou všem mnohem lépe respektovat i pokyny, které vydávají. Jasně, nedurdi se, vím, že si za něco můžeme sami tím, jak máme tendence věci obcházet, očurávat a pak se tím ještě chlubit na sockách, ale není to trochu důsledek? Já tedy nejsem přívržencem vojenské diktatury, ale pravdou je, že bez vedení není velení. A mně tady to rozumné velení teď zoufale chybí. Navíc je paráda sledovat, jak se sice vydávají rozkazy, příkazy a zákazy, ale k čemu jsou, když jsou vydávané zmateně a navíc sami autoři je ne vždy dodržují a otáčejí si s nimi podle toho, jak se houpou volební preference? Tak to jsou ti, co jsou jejich strůjci pak úplně stejní jako ti, co neumí rozlišit 2 metry od 2 centimetrů. Ne, jsou horší. Protože oni by měli být první, kdo půjdou příkladem, protože ty, jak je známo, táhnou.

Také asi nikomu nepřidají nesplněné sliby, falešná to slovíčka. A těch jsme v tomto roce nula slyšeli tolik, že bychom si z nich mohli postavit nové Hradčany nebo alespoň Strakovu akademii. Možná by to tedy bylo také řešení, když tak přemýšlím. Taková inovovaná, kultivovaná, moderní a hlavně nenásilná forma defenestrace. Jóóó, postavme si sen! Hmm, tak mi možná ještě, prosím, naděl nějakou poukázku do hobbymarketu. Já doma nemám ani zednickou lžíci.

Milý Ježíšku, už tě nechci zdržovat, tak ti děkuji, že jsi si můj dopis přečetl. Vím, je jiný než ty, které ti obvykle píšu, ale ono je teď vše jiné. A díky, že se budeš snažit mi má přání splnit. Já ti slibuji – a nejen proto, že sliby se maj plnit o Vánocích, jak každoročně zpívá Janek Ledecký, že se budu ze všech sil a někdy i se skřípěním zubů snažit, abych ti to zařizování moc nekomplikovala. Chápu, že bude asi snáze realizovatelné, když začnu u sebe a budu doufat v příčetnost i dalších obyvatel této naší zemičky v srdci Evropy, toho našeho Kocourkova, že chtějí také normálno, a že se prostě budeme chovat ohleduplně a rozumně alespoň do doby, než nám přineseš ty správné vyvolené, kteří nahradí to aktuální uslibované panoptikum (a snad i potom). Vím, je to alibismus, ale my nějak nejsme schopní najít si je sami. Asi máme moc rádi koblihy, nevím. Tak to bude na tobě. Ale ty jsi Syn Boží, takže kdo jiný by to měl dát, když ne ty.

Jo, a jedna prosba – Andymu, Kájovi, Alence, Janince, těm nic nenos, zlobili. Možná ale nezapomeň jednak na Honzíka – dones mu kapesníky, protože si myslím, že už teď pláče nad tím, jaké si pořídil nové kamarády a pak i na Jendu – u něj se přimlouvám za novou červenou mikču. Víš, aby měl náhradní, až mu tuhle co nosí, parta, ve které si myslí, že stále je, roztrhá na kusy. A vyhni se Hradu, tam hodně fouká a táhne z něj mráz skoro jako z Kremlu, tak ať v téhle době nenastydneš!

Ježíšku, šťastné a veselé.

Tvoje Jana

Podobné články

Doporučujeme

Další články