Za devatero horami a miliardami eur
Bylo, nebylo jedno království. No, bohužel bylo. Nápadně připomíná to království ze Strachovy televizní pohádky Šťastný smolař. Je tady všechno, co k té pohádce patří - hazardní hráč typu Don Carlos si tu vybudoval impérium a nechybí ani notorický lhář, kterého ve Strachově verzi scénárista Marek Epstein pojmenoval jako Kohokoli, mluvka, který se dokáže vylhat ze všeho. Co hůř, Kohokoli svým konstrukcím snad i věří, zapomíná, co komu kde řekl, co kde slíbil... A všechno je to velká legrace, dokud k nám z východu přes Itálii nedovalí mnohohlavý drak, o kterém moc nevíte a informace o něm se v ten moment různí a vy se celkem pochopitelně obáváte, když ho neznáte, že jo?
Možná jsem jen paranoidní a pesimistický poddaný tohohle království. Možná bych prostě měla přijmout, že se máme skvěle, že máme kolem sebe lidi, kteří jsou hrrr do toho nás chránit a udělají to, ať už se nám to líbí nebo ne, jakýmkoli způsobem uznají za vhodné. Možná bych měla mlčet a soustředit se na to, že to myslí dobře. Jenže v tom je možná ten problém.
Žijeme v době, o které kdyby nám loni někdo vyprávěl, tak si zaťukáme na čelo a dotyčného pošleme v lepším případě ze sluníčka, v horším k psychiatrovi. A přidáme doporučení, ať nekouká na katastrofické filmy. Bohužel, nám příroda ukázala, kdo je tady kápo, a že nám nezbývá, než se s tím popasovat. Ale jak? To je totiž to jádro pudla, hlavní poselství téhle pohádky… Každý tvrdí něco jiného, o nějaké jednotnosti nemůže být ani řeč... Všimli jste si, kolik je zde odborníků a odborných názorů, ať už se je o ně někdo prosil nebo ne?
Pravda, mají jedno společné – vidí sebe a svůj názor, jako ten jediný správný a zbytku království, nás poddaných, už se nikdo na nic neptá. Jak by také mohl, když nejsou schopní domluvit se ani mezi sebou a držet nějakou alespoň trochu srozumitelnou a akceptovatelnou linii. Od nás se chce jen mlčet a čekat, s jakým záchranářským nápadem zase kdo a kdy přijde. A pevně doufat, že v tom plánu budou mít všichni důležitou úlohu a nablýskané brnění, případně červený svetr, protože jinak nic neprojde.
Drakoronavirus
Ne, nechci vůbec zlehčovat současný celosvětový boj s koronavirem a už vůbec se nechci stát dalším chytrolínem, který také potřebuje přispěchat se svojí rádoby moudrou troškou do mlýna. Pořád chci naivně věři v sílu zdravého rozumu. Takže se prostě budu držet i nadále svého pocitu, že jsem úplně omylem zabloudila do směsice podivných pohádek, a že jsem tady jen nechtěným statistou. Protože „odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil,“ jsem byla dříve zvyklá slyšet na Vánoce, když dávali v televizi Pyšnou princeznu. Letos Vánoce přišly mnohem dřív, jsou vlastně obden a bez dárků. Cítím taky trochu toho Tajemství staré bambitky – tam rádcové také neustále vymýšleli a vydávali rozkazy odporující zdravému rozumu. Ale pozor, i tam se nakonec lid probral a zlo bylo potrestané!
Pohádky přece končí dobře, ne? Ve finále se vždy najde někdo statečný, kdo přemůže draka, svrhne vykutáleného krále s podlými rádci v zádech, usedne na trůn a rozumně vládne. Prostě, dobro zvítězí nad zlem a zlo odtáhne s nepořízenou… Vždyť to znáte. Ne, nejsem naivní. Jenom musím věřit, že jsem v pohádce, protože jinak bych si musela přiznat, že jsem v temné fantasy, ze které by se udělalo špatně i postavám ze Hry o trůny.
Mějte hezký víkend, já mám program jasný. Čeká na mne nějaký Bajaja, prý konečně přemohl draka a vše vyřešil. Tak paráda. Třeba bude navrch i fešák, když jsme u těch pohádek. Potřebuju v sobě udržovat tuhle iluzi v chodu.