Gin s tonikem, adrenalin a smích, to jsou víkendy stand-up komika – G.cz
Vyhledávání

Gin s tonikem, adrenalin a smích, to jsou víkendy stand-up komika

Zdroj: public domain

Je vám blbě od žaludku, pořád si hlavě opakujete jednu větu, nervózně poklepáváte nohou a srkáte gin s tonicem. Kolem vás se šatnou courají lidé, kteří jsou na tom buď ještě hůř než vy, nebo jsou naopak uvolnění a v pohodě, srší vtipem a pozitivní energií. To proto, že ještě mají půl hoďky čas nebo už to mají za sebou. Vy ale jdete na řadu za pár minut. Vstanete, párkrát se hluboce vydýcháte, protáhnete si držku skoro na Václava Klause mladšího a čekáte, než moderátor řekne vaše jméno. Během potlesku uděláte pár kroků k mikrofonu, adrenalin zuří v krvi, krev buší ve spáncích, lidé se utiší a je to vaše. Čas na stand-up.

Jan Studnička
Jan Studnička 16.2.2020, 17:08

Pro prachy to dělá jen šílenec

Šéfredaktorka mi dala za úkol, ať napíšu krátký text o stand-upu z pohledu vystupujícího. Je to teď trend, všechny to zajímá, ty to přece děláš, Honzo, není problém. Jenomže tahle artforma je tak strašně specifická a subjektivní, že vám můžu říct tak maximálně, jak to cítím já.

A předat vám něco ze svých neuróz.

Víte, každý standuper, kterého znám tuhle podivnou věc dělá z nějakého jiného důvodu. Někteří mí kolegové to považují za super způsob, jak si vyvětrat hlavu a vypovídat se ze svých problémů. Taková zvrhlá forma skupinové terapie, kde mluví jenom jeden člověk. Někteří komici to dělají proto, že jsou přirozeně vtipní, ale nemají kde ventilovat svou kreativitu, často proto, že jsou stydliví v klasičtějších sociálních situacích. Ano, velká část komiků jsou introverti. Já osobně to dělám proto, že je to čistá performace s okamžitou zpětnou vazbou. A nikdo vám do toho nekecá. Je to váš materiál, váš přednes a vaše zodpovědnost. Když píšu scénář, kecá do něj režisér, když dělám reklamu, kecá do ní klient, když píšu článek… tak ho kolegyně editorky vylepší, protože jsou nejlepší, pochopitelně. Ale stand-up je jen váš. Když to skončí tragicky, je to jenom vaše vina, a když jste za krále, je to jenom vaše zásluha.

Samozřejmě, všichni aspirujeme k tomu, abychom svým výstupem mohli něco říct… odhalili vám poznatek, na který jsme přišli, životní pravdu, politický postoj, otevřeli vám oči a donutili vás se konečně zamyslet nad něčím důležitým. Třeba nad vztahy v rodině, rozdělením společnosti… nebo nad tím, že pizza hawai je jako sex s šestnáctiletou holkou. (Je to asi skvělý, ale v pořádku to není.)

Jsou pochopitelně komici, kteří vám nic říct nechtějí, jen vás chtějí rozesmát, a to je taky v pořádku. Jo a existují lidé, kteří dělají stand-up pro prachy, ale to je zcela upřímně možná nejhorší karierní rozhodnutí, které můžete učinit. To už je vážně lepší kandidovat za TOPku.

Kam ty na to chodíš?

Každý komik má taky úplně jiný způsob, jak to dělat… Někdo má na stagi úplně jinou personu než ve skutečném životě, někdo je stejný na podiu i mimo něj. Někdo si musí pečlivě napsat celý text, naučit se ho nazpaměť a pak ho odrecitovat do mikrofonu, někdo si napíše pár bodů a z těch pak tvoří před lidmi výstup. Někdo je kombinace obojího. Třeba já. Otázka samozřejmě zní, kde se ty výstupy berou?

Alan Moore kdysi psal v předmluvě k V jako Vendeta, že všichni tvůrci nenávidí otázku: “Jak vás tohle napadlo?”, protože na ni neumí odpovědět ani sami sobě. A to je pravda. Náměty na stand-upy tak různě plynou z konverzací, filmů, zpráv, sociálních sítí… což ale neznamená, že se samy napíšou. Musíte si na to umět sednout. A čím déle to děláte, tím těžší je první část a snažší ta druhá.

Když začínáte se stand-upem, sršíte nápady. Máte spoustu geniálních konceptů, které dokážou lidi rozesmát… ale neumíte s nimi pracovat. To se učíte postupně. Já se občas podívám na svůj starý výstup a říkám si: “Proč máš tak dobrý nápady, když s nima neumíš pracovat, ty o čtyři roky mladší a pět kilo hubenější kreténe?”

Stejně tak se postupně učíte lépe pracovat s publikem, lépe přednášet, lépe frázovat vtipy, umíte si dát na čas, hrát si s těmi lidmi, už se nemusíte co nejrychleji prokecat k pointě, ale jste dost zábavní a zajímaví na to, abyste si diváky udrželi až k vyvrcholení vtipu. A další důležitá věc - umíte si nepodřezat žíly, když se vám něco nepovede. Protože ať jste sebelepší, budete mít vážně otřesné výstupy, při kterých každá minuta bude trvat dva roky. Dva tiché roky bez jakéhokoli náznaku smíchu z publika. To se prostě občas děje.

Stojí to za to

Já asi budu už navždy nervózní před výstupy. Léta jsem si myslel, že to zmizí, ale nezmizelo. Před každým vstupem na stage mám pocit, že hodím na podlahu mom’s spaghetti. A jsem nervózní vždycky až do prvního smíchu. Většinou je to pozdrav nebo první oneliner. Pak už jde všechno hladce.

Smích je nedobrovolná věc, je to reflex. Takže můžete donutit feministky, ať se smějí šovinistickým vtipům, pokud jsou ty joky dost dobré, můžete donutit voliče SPD, ať se zasmějou vtipům o Okamurovi. A do toho můžete říct něco důležitého, co otevře dialog. Ale pozor, je to návykové.

Já a zbytek Underground Comedy si střílíme smích do žíl každý pátek v Rock Café, tak se můžete stavit.

Podobné články

Doporučujeme

Další články