Špinavější než Ganga
Řeka Temže patřila odjakživa v Londýně k důležitým součástím města. Kromě poskytování pitné vody pro město byla důležitá především kvůli lodní dopravě a odvodu splašek z města. S rozvojem průmyslu a nárůstem obyvatel ve městě se však do řeky dostávalo čím dál více nečistot a odpadu, takže začala připomínat indickou Gangu. Navíc byla častým cílem sebevrahů, takže byla jen otázka času, kdy tato časovaná bomba „vybuchne“.
Již v 16. století se začaly objevovat obavy ohledně kvality vody v Temži, ale nikdo se ani nepokoušel tento rostoucí problém vyřešit. Lidé si tehdy mysleli, že většina nečistot nakonec skončí v moři. Navíc neexistovaly dostatečné znalosti o tom, jak může kontaminovaná voda ovlivnit lidské zdraví. V první polovině 19. století, během průmyslové revoluce, došlo k nárůstu populace způsobenému migrací lidí z venkova do měst za prací v továrnách. Počet obyvatel Londýna se tak zvýšil z jednoho milionu dvaapůlkrát. S tím vzrostl i objem odpadních vod, které skončily v Temži. Logicky.
Následně ve městě propukly epidemie záškrtu, tuberkulózy a cholery. V roce 1849 docházelo k úmrtím až dvou tisíc Londýňanů týdně. Přesto se stav Temže nezlepšoval. A to i přes varování lékaře Johna Snowa, který ukázal, že uzavření jedné studny způsobilo výrazné snížení šíření nemocí v okolí. Situaci ještě zhoršilo mimořádně horké léto v roce 1858, kdy teploty dosahovaly až 48 stupňů Celsia. Dlouhotrvající sucho pak způsobilo pokles hladiny Temže, což vyústilo v jednu z nejhorších ekologických katastrof, které město kdy zažilo.
Dobové prameny uvádějí, že haldy odpadu, které se kvůli nízké hladině Temže objevily na povrchu, dosahovaly až dvou metrů výšky. Po několika dnech začal mokrý odpad kvasit a hnít, což způsobilo nesnesitelný zápach, který se šířil po celém Londýně. Ten, komu se mu dostal do nosu, čelil prudkému pocitu nevolnosti a zvracení. Nejhůře a zároveň nejvíce spravedlivě postižena byla oblast v okolí Westminsterského paláce. Takže poslanci, kteří dlouhodobě ignorovali znečištění řeky, dostali zápach za „odměnu“.
Tím se začalo konečně něco dělat. Koryto Temže bylo zasypáno tunami vápna, ale skutečný obrat v lepší zítřky přišel až s příchodem dešťů. I když se žádný zákonodárce necítil být osobně zodpovědný za tuto katastrofu, usnesli se, že podpoří projekt na zlepšení stavu řeky a vybudování moderní kanalizační sítě. Tento úkol byl zadán inženýrovi Josephovi Bazalgettovi. Celkové náklady na tento projekt byly v té době ohromující - dosáhly 340 milionů liber.
Městská kanalizace tak byla postupně rozšířena o odvodňovací kanály a přečerpávací stanice, což způsobilo lepší průtok vody v Temži. Jednalo se o dlouhodobý projekt, jelikož vybudování 130 kilometrů kanálů trvalo neuvěřitelných 16 let. Kompletně vybudovaná kanalizační síť byla až v roce 1875. Stavební inženýr Bazalgette navíc Londýnu výrazně pomohl. Díky své prozíravosti a odhadům do budoucna totiž nechal vytvořit čtyřikrát větší kapacitu kanálů než bylo zapotřebí. Tím ušetřil Londýnu výdaje na rozšíření sítě zhruba o sto let.
Zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Stink
https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofBritain/Londons-Great-Stink/
https://www.theguardian.com/cities/2016/apr/04/story-cities-14-london-great-stink-river-thames-joseph-bazalgette-sewage-system
https://historicengland.org.uk/images-books/archive/collections/photographs/the-great-stink/