Ironie v číslech

Galileo se narodil v únoru 1564 do intelektuální rodiny. Jeho otec Vincenzo byl bohatý obchodník, ale také muzikant, milovník umění, obecně uznávaný intelektuál a vědec. Vincenzo miloval své myšlení, pokrok a své děti. Jako racionální člověk si uvědomoval, že obchodničení je třeba proto, aby se rodina uživila. Takže se u všech dětí začínalo se základy kupectví.

Mladého Galilea byla nicméně na obchod škoda, jak Vincenzovi velice rychle došlo. Dal tedy synka studovat na medicínu, která ho do jisté míry bavila, ale jednoho krásného dne omylem zabloudil na přednášku geometrie a byl učarován. Po pár měsících tajného studia a přesvědčování se nechal starý Vincenzo přemluvit a dovolil svému synovi odejít z medicíny a věnovat se přírodním vědám. Věděl dobře, že když si Galileo něco umane, nikdo mu to nerozmluví.

Ostatně už jako chlapec měl Galileo tendenci všechno rozebrat, podívat se jak to vevnitř funguje a potom to zase složit dohromady, případně vylepšit nebo opravit… a nikdo mu v tom nedokázal dost dobře zabránit. Žádná autorita.

Asi začínáte cítit tu ironii ve vzduchu. Na studiích Galilei odmítal přijmout cokoli, co mu bylo prostě řečeno. Musel si to dokázat, prokázat, experimentálně dokázat. Tím navazoval na velice starou a hrdou aristotelovskou tradici, ale jeho učitelům se nelíbilo, že se takhle staví i k učení samotného Aristotela. A když potom tenhle mladík prokázal, že má pravdu on, a ne antický mudrc, byl napůl rockstar a napůl nenáviděný floutek.

To je ta slavná historka s různě těžkými objekty, které Galileo shodil z věže v Pise. Experimentálně tak zjistil, že všechny objekty bez ohledu na váhu dosáhnou při pádu stejné rychlosti. Tohle byl počátek kariéry, která nám dala hromadu vynálezů, základy pro vědeckou práci v bambilionu oborech a Galileiovi dala přezdívku „otec vědy“.

Druhou ironií bylo, že právě jeho disrespekt k autoritám ho nejenom udělal slavným, ale také nakonec dostal do průšvihu.

A přece se točí

Galileo nikdy doopravdy neprokázal, že vesmír funguje heliocentricky, tedy že Slunce sedí „ve středu vesmíru“, ale byl velkým zastáncem Koperníkovy teorie. Po celý život si psal s největšími mozky svého světa a obzvláště pak o tom, jak jsou uspořádána tělesa ve vesmíru si dopisoval s Johannesem Keplerem. Ten ho přesvědčoval, aby veřejně vystoupil se svou podporou Koperníka a přispěl tak dobré věci. Galileo… to udělal tak nějak napůl.

Věděl, že prosazování takové teorie ho může dostat do problémů, takže vykládal heliocentrickou soustavu svým studentům jako možnou teorii, ve kterou on sám věří. Zuřivě pátral po důkazu, jenž sice nikdy nenašel, ale v podstatě dal dohromady do té doby pořádně neuspořádaný soubor jakýchsi nepřímých důkazů. To, že se jemu, zastánci praktických experimentů, nikdy nedokázalo prokázat, že Země otáčející se kolem své osy ještě rotuje kolem Slunce, znamenalo, že mu chyběla hlavní zbraň do nevyhnutelného sporu s církví.

Ten spor a následný inkviziční soud je legendární, ale panuje spousta rozšířených omylů ohledně toho, o co tenkrát vlastně šlo. Tak zaprvé, Galileo rozhodně nebyl ateista. Pevně věřil, že Bůh nám dal rozum proto, abychom zkoumali přírodní zákony, které On vytvořil. Stejně tak neřekl hned poté, co se za ním zavřely dveře, „A přece se točí!” – to by bylo od muže, který v obavě o svůj život odvolal své teorie, velice nerozumné. Tu větu pravděpodobně řekl o pár týdnů později vybrané společnosti liberálnějších církevních představitelů.

Ve výsledku šlo hlavně o to, jaké věci týkající se Země a jejího fungování spadají pod jurisdikci přírodních věd a jaké věci pod teologii. Čímž neříkáme, že chování Vatikánu nebylo barbarské, rozhodně bylo. Ostatně Galileo byl v očích církve vykoupen až o dvě stě let později.

Nikdo z kardinálů mu, poměrně právem, nevěřil ani slovo. Takže byl Galilei odsouzen k žaláři a trest mu byl později zmírněn na domácí vězení, ve kterém také ve svých sedmasedmdesáti umřel.

Dnes je to tři sta devadesát let od soudu, tak pozvedněte číši vína ve jménu vědy. Je to lepší důvod, než máme běžně.