Františka Plamínková byla významnou českou političkou a bojovnicí za rovné volební právo pro ženy. Působila také jako novinářka a organizátorka ženského hnutí, a někteří muži z ní měli dokonce strach. Sama tvrdila, že kdyby nebyla ženou, stala by se významným a vlivným činitelem ve společnosti. Její statečný život skončil na popravišti.
Bojovnice za práva žen
Františka Plamínková se narodila v roce 1875 do rodiny obuvníka a měla tři starší sestry. Po absolvování měšťanské školy vystudovala Ústav pro vzdělání učitelek v Praze a poté se stala učitelkou. Byla to mladá žena s přirozeným půvabem, která se vzdělávala především samostudiem. Její temperament, pohotovost, skvěle formulované odpovědi a smysl pro humor ji brzy proslavily. Lidé ji později považovali za humanistku s hlubokým sociálním cítěním. V šestnácti letech se zamilovala do doktora Viléma, který se stal její životní láskou.
Františka se však rozhodla zasvětit svůj život novinařině a boji za ženská práva. Od mládí udržovala kontakty s rodinou Masarykových a publikovala mnoho textů na téma ženské rovnosti. Když byla postavena před rozhodnutí, buď se provdat za Viléma a odstěhovat se z Prahy, nebo pokračovat v práci na zlepšení postavení žen, zvolila si kariéru. Rozhodla se věnovat celý svůj život boji za to, aby ženy měly stejnou důstojnost a příležitosti ke vzdělání jako muži.
V roce 1908 se Františka Plamínková zúčastnila mezinárodního kongresu Aliance pro volební právo žen, kde se významně angažovala v boji za práva žen, a přispěla ke zrušení celibátu pro učitelky. Do té doby totiž platilo, že ženy, které se rozhodly pro učitelskou dráhu, nesměly vstoupit do manželství ani mít děti. Františka usilovala o to, aby ženy mohly vykonávat profesi učitelky a zároveň si udržet právo na rodinný život. Tím se významně zapsala do historie jako bojovnice za práva žen.
Později se rozhodla opustit povolání učitelky a věnovat se politice na plný úvazek. Začínala na komunální úrovni, ale brzy se dostala i do parlamentu. Její odhodlání a nekompromisní postoj k otázkám ženských práv způsobily, že si vysloužila respekt, ale i obavy některých mužů, kteří se jí kvůli její ráznosti a odvaze báli.
V roce 1938 napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém se postavila za prezidenta Edvarda Beneše a hájila československé zájmy. O rok později, kdy měla možnost odejít do exilu, rozhodla se zůstat v Čechách, aby mohla být nablízku svému národu v těžkých dobách nacistické okupace. Poprvé byla zatčena 1. září 1939, krátce po začátku druhé světové války, a strávila šest týdnů ve vězení. Po svém propuštění se nehodlala stáhnout do ústraní a nadále působila ve vedení Ženské národní rady.
Gestapo sledovalo každý její krok a čekalo na vhodný okamžik, kdy proti ní opět zasáhnout. Ten přišel v roce 1942, v době druhého stanného práva, které bylo vyhlášeno po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Františka Plamínková byla znovu zatčena a deportována do Terezína, kde strávila několik dní. Bez soudního procesu byla 30. června 1942 popravena na střelnici v Praze-Kobylisích.
Františka Plamínková se do dějin zapsala jako neohrožená politička, která celý svůj život zasvětila boji za rovnoprávnost žen a spravedlnost. Její odvaha a odhodlání ji dovedly až na popraviště, ale její odkaz nadále žije v boji za ženská práva, kterým inspirovala celý svět.
Zdroje informací:
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/frantiska-plaminkova-historie-dejiny-nemecko-adolf-hitler_2403152247_jud
https://plus.rozhlas.cz/pro-mnohe-neznama-zakladatelka-zenskeho-hnuti-frantiska-plaminkova-i-ona-svedla-9063947
Podobné články
Doporučujeme
