Jean Paul Marat patřil k nejvýraznějším osobnostem Velké francouzské revoluce. Patřil k francouzským kordeliérům a byl jedním z nejradikálnějších revolucionářů. Jeho návrhy byly často až fanaticky násilné, s odpůrci revoluce neměl žádné slitování. Napichování hlav, věšení či upalování, to byla základní hesla v Maratově revolucionářském slovníku. On sám mimo jiné také hlasoval pro smrt krále Ludvíka XVI. Za své radikální postoje byl Jean Paul Marat 13. července roku 1793, přesně před 230 lety, zavražděn ve svém domě kuchyňským nožem girondistky Charlotty Cordayové.
Neoblíbený student
Jean Paul Marat byl jednou z nejvýznamnějších tváří Velké francouzské revoluce. Narodil se 24. května roku 1743 ve Švýcarsku, byl druhým ze sedmi dětí. Údajně měl již od raného mládí nadání pro literaturu i přírodní vědy, zato však tělesně byl velice slabý. Dokonce se prý značně zakoktával v běžné řeči – i přesto se však později stal hlavním představitelem francouzského revolučního úsilí.
Marat studoval na gymnáziu v Neuchtelu a je známou skutečností, že nepatřil mezi nejoblíbenější žáky. Během studia si musel vytrpět šikanu a posměšky, navzdory tomu, jak už to tak bývá, byl pro studium nadaný. V Paříži vystudoval lékařství a roku 1765 se lékařstvím začal také živit.
Na pětileté období se odstěhoval do Anglie, neboť jak on sám říkal, cítil se být mužem, který má vlast všude a nikde. Roku 1776 se navrátil do Paříže, kde se setkal s urozenou markýzou de Laubespine. Ta trpěla vážnou plicní chorobou, přičemž jí lékaři nedávali naději na vyléčení. Maratovi se to však povedlo, načež se stal jejím milencem a mimo jiné také úspěšným a uznávaným mužem. V Paříži se stal lékařskou kapacitou a o věhlasné pacienty neměl nouzi.
Vstup do politiky a radikalizace revoluce
Zlomovým okamžikem byl pro Marata rok 1789, když vstoupil do politiky a začal vydávat svůj slavný list s názvem „Přítel lidu“, z čehož později také vzešla jeho přezdívka. Jean Paul Marat byl revolucionářem, jak se patřilo. Revoluci podporoval, kudy chodil, stal se zástupcem kordeliérů a prostřednictvím svých novin se k revoluci peprně vyjadřoval. Revoluční snahy podporoval a vše, co by jim mohlo bránit, naopak odsuzoval.
Požadoval zrušení království a s odpůrci revoluce neměl slitování. Otevřeně podporoval popravy všech „nesprávných“ aristokratů a „zrádců revoluce“. Tehdejšího krále Ludvíka XVI. veřejně hanil, načež prohlásil, že nepřátele revoluce je potřeba věšet a upalovat. Marat se stal oblíbencem revolucionářů, na druhou stranu byl často kritizován pro svou naivitu. Někdy se mu nechtěně podařilo očernit i člověka, co s odporem proti revoluci neměl nic společného.
Také není správné na Marata pohlížet jednobarevně. Francouzští občané byli v té době již opravdu přesyceni monarchií, proto byly projevy revolučního snažení dosti radikální. Marat však mimo jiné usiloval o „blaho“ francouzského lidu, napsal například také návrh s názvem Prohlášení lidských a občanských práv, kde mimo jiné usiloval o jakousi rovnoprávnost francouzské chudiny. Naproti tomu Jean Paul Marat svým radikalismem opravdu fanaticky vyčníval, některé z jeho návrhů by se daly popsat i jako „smyslu zbavené“. Maratova revoluční nálada byla v určitých chvílích spíše psychiatrickou diagnózou. Dokládají to například jeho návrhy o napichování hlav na píky nebo o nošení dostatku kamenů v kapsách – to proto, aby byl lid vždy připraven pohotově kamenovat nepřátele revoluce.
Zavražděn kuchyňským nožem
Jean Paul Marat byl za své výroky často hledán a štván. Proto se ukrýval u svých přátel či po různých sklepeních. Ke konci života trpěl depresemi, přepracovaností a různými nemocemi. Jednou z nich byla i těžká kožní nemoc. Roku 1792 se stal poslancem Národního konventu a zasadil se o zářijové masakry a četné popravy girondistů. Byl také jedním z těch, kteří v Konventu bez jakéhokoli soudu odsoudili krále Ludvíka XVI. Jean Paul Marat také následně hlasoval pro královu smrt.
Maratovo chování během revoluce by se dalo popsat jeho známým výrokem „Násilí je nutné k nastolení řádu, ve kterém násilí již nebude.“ Násilí otevřeně podporoval, fanatizoval a celou revoluci intenzivně radikalizoval. Stal se pravděpodobně největším odpůrcem a nepřítelem girondistů, což se mu také stalo osudným. 11. července roku 1793 dorazila do Paříže girondistka Charlotta Cordayová, a to jen s jediným úmyslem – zabít Marata.
Nejprve chtěla Marata probodnout symbolicky v Konventu, pravděpodobně s odkazem na jeho starší návrhy o nabodávání hlav. Tam však už vzhledem ke svému zdravotnímu stavu Marat nedocházel. 13. července téhož roku jej tedy zastihla doma v ulici Cordilérů. Do domu se dostala s tvrzením, že Maratovi nese důležité zprávy o plánech girondistů. Krátkou chvíli s Maratem rozmlouvala, načež se na něj vrhla a do srdce mu vrazila kuchyňský nůž. Jean Paul Marat během okamžiku zemřel. Na jednu stranu Cordayová Marata pravděpodobně ušetřila bolestivého umírání se všemi nemocemi, kterými trpěl, na druhou stranu byla jeho smrt jakýmsi symbolem. Cordayová později prohlásila, že zabitím Marata prokázala Francii službu. Jean Paul Marat byl zavražděn, podobně jako mnoho jeho nepřátel na jeho pokyn. Charlotta Cordayová byla 17. července 1793 popravena gilotinou.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
