Ernest Hamingway odešel ze světa vlastní rukou s pomocí brokovnice před 59 lety. Jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století toužil psát už od mládí a jeho usilovná snaha nakonec přinesla ovoce. Přestože se stal světoznámou ikonou moderní literatury, přední osobností ztracené generace a prošel úspěšně třemi válečnými konflikty, v závěru života trpěl těžkými depresemi a stavy úzkosti, které ho nakonec dohnaly až k sebevraždě.
Mládí plné sportu, přírody a literatury
Když se řekne Hemingway, většině lidí se vybaví alespoň jedno z jeho děl, ať už se jedná o novelu Stařec a moře, román z občanské války ve Španělsku Komu zvoní hrana nebo z první světové války s názvem Sbohem armádo. Hemingway patřil a stále patří k nejuznávanějším romanopiscům moderní literatury, není tedy divu, že v roce 1953 obdržel Pulitzerovu cenu a o rok později byl oceněn Nobelovou cenou za literaturu.
Ernest Hemingway se narodil 21. července roku v roce 1899 poblíž Chicaga. S otcem měl Hemingway od počátku dobrý vztah, ten v něm totiž vzbuzoval lásku k přírodě, bral ho na ryby i na lov, naopak s velice zbožnou matkou měl vždy komplikovaný vztah. Hemingway byl dobře fyzicky vyspělý a sportovně nadaný, věnoval se boxu, jízdě na kánoi a přestože špatně viděl na jedno oko, byl výborným střelcem.
Hemingway nepřišel ke svému literárnímu úspěchu jako slepý k houslím – od mala byl plně odhodlán stát se spisovatelem. Už na střední škole se pokoušel o literární činnost a po jejím dokončení odmítl pokračovat na univerzitu a stal se reportérem kansaského listu Star. Veškeré jeho snahy ovšem málem zhatila první světová válka, do které se roku 1918 zapojil ve svých pouhých devatenácti letech. Na italskou frontu odjel jako dobrovolník ambulantních sborů Červeného kříže. Do tvrdých bojů se dostal hned po pár týdnech. V bitvě u řeky Piavy byl těžce zraněn výbuchem minometu, přesto ještě zvládl odnést na zádech svého italského spolubojovníka. Ernest Hemingway se tím stal prvním Američanem zraněným v Itálii a svůj čin obdržel italskou stříbrnou medaili.
Poté co byl vyléčen v nemocnici v Miláně se na začátku roku 1919 vrátil do Spojených států, kde ho vítali jako hrdinu. Hemingway však na hrdinství nepomýšlel, chtěl se stát spisovatelem a k literární a novinářské činnosti se ihned vrátil, jeho povídky však v tu dobu nechtěl nikdo otisknout. Roku 1921 se oženil s Hadley Richardsonovou, se kterou se vydal téhož roku do Evropy. V Evropě čekalo na Hemingwaye podivné prostředí, stal se sice členem takzvané Ztracené generace a živil se jako reportér, ovšem přišel také o všechny své rukopisy, které někdo ve vlaku ukradl jeho ženě, když mu je vezla do Lausanne. To způsobilo Ernestovi těžké deprese, kterými celoživotně v různých obdobích trpěl. Malým světlem na konci tunelu bylo Španělsko, kde se Hemingway zahleděl do tamní kultury a býčích zápasů. Následně se s manželkou vrátili do Ameriky, kde se jim narodil syn. Hemingway se psaní stále věnoval, ovšem o závratné úspěchy se nejednalo.
Ztracená generace
Zásadní zlom nastal v období, kdy se Ernest seznámil se spisovatelem Francisem Scottem Fitzgeraldem. Roku 1929 Hemingwayovi totiž vyšel román Sbohem, armádo, který se stal bestsellerem a zaručil autorovi světovou slávu a také změnu k lepšímu v oblasti finančních rezerv. Přestože se stal světoznámým autorem, jeho nová díla často nebyla dobře přijata a výraznější úspěch nezaznamenala. Pocity slávy narušila událost z roku 1928, kdy Hemingwayův otec ukončil svůj nemocí zužovaný život sebevraždou. Ernesta to těžce zasáhlo a znovu u něj vyvstaly depresivní stavy, nicméně se dál věnoval psaní, svým zálibám a své, v tu dobu již druhé, manželce.
Hemingway zastával poměrně důležitou roli ve španělské občanské válce – už ne jako válečný hrdina, ale jako reportér, který si uvědomuje nebezpečí vzrůstajícího fašismu. Na vlastní kůži znovu pocítil hrůzy války, které poté přenesl do svého románu Komu zvoní hrana. Kniha zaznamenala obrovský prodejní úspěch a kritici ji označili za dosavadně nejlepší Hemingwayovo dílo. Ten se však mezitím stihl znovu rozvést a oženit s třetí manželkou v pořadí, Marthou Gellhornovou. Jako reportéři válečných událostí se vydali oba manželé do Evropy sledovat probíhající druhou světovou válku, kde se však jejich cesty rozdělily. Martha se vydala do Itálie sledovat boje na tamější frotně, Ernest do Londýna, kde se seznámil se svou pozdější čtvrtou manželkou, novinářkou Mary Welshovou. Následně byl ovšem ve Francii přidělen k 22. pluku pěchotní divize, se kterým se dostal až do Paříže a prokázal během bojů svou odvahu a vojenskou zkušenost.
Po válce se Hemingway literárně „probral“ a začal se psaní opět aktivně věnovat. Zlomovým dílem z poválečného období se nakonec stala krátká novela z roku 1951 s názvem Stařec a moře, kterou napsal za necelé dva měsíce. Jak to ale často v životě bývá – úspěch střídá pád. Hemingwaye v tu dobu totiž nečekaně zasáhla smrt matky, bývalé ženy a několika jeho přátel. Navíc se začal potýkat se zdravotními problémy, které byly způsobeny jak různými úrazy, tak velkým množstvím konzumovaného alkoholu. Kvůli svému tehdejšímu zdravotnímu stavu nebyl ani schopen osobně převzít Nobelovu cenu za literaturu, kterou obdržel.
Ve stopách otce
V literárním světě se mu již nedařilo tak jako dřív, chátralo Hemingwayovo zdraví i jeho spisovatelské schopnosti. Zdravotní stav se odrazil i na jeho psychice, když začal trpět stále častějšími stavy úzkosti a depresemi - údajně v takovém rozsahu, že často přemýšlel o sebevraždě. Světoznámý spisovatel byl léčen na různých klinikách a nemocnicích, z jedné z nich byl propuštěn v červnu roku 1961. Krátce poté, 2. července ráno, se nečekaně zastřelil ranou z brokovnice. A tak fyzicky vyspělého a dobře trénovaného člověka, který prošel jednou občanskou a dvěma světovými válkami, nakonec zlomila pošramocená psychika. Přestože po sobě nezanechal zprávu na rozloučenou ani žádný vysvětlující dopis, zůstalo po něm rozsáhlé dílo obsahující romány, novely a povídky, které se řadí na špičku světové literatury.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
