Poslyšte poučný příběh o tom, jak z nás Greenpeace dělají blbce. Velké mořské kytovce nezachránili tihle "bojovníci za životní prostředí", ale kapitalismus a trh.

V roce 1986 bylo vyhlášeno celosvětové moratorium na lov velryb – s tím, že bude trvat jen šest let. Od té doby je ale neustále prodlužováno a vypadá to, že už bude platit navždy. Přechodné opatření, které mělo poskytnout velrybám "oddechový čas", se postupem času změnilo v zákaz, po jehož smyslu se už nikdo neptá.

Proč by nás to mělo zajímat? Třeba proto, že členem IWC je od roku 2005 paradoxně i Česká republika. Suchozemci se tak vměšují do záležitostí mořských národů, které kytovce lovily po staletí. Zdánlivě odtažité téma je zajímavé i proto, že se na něm dá dobře ukázat způsob argumentace ekologistů. Právě ochrana velryb je totiž jejich nejsilnějším mediálním a emočním tématem.

Kdo vyžírá oceány

Základní zelené dogma říká: lov velryb nelze povolit, protože je jich už málo a mohly by vyhynout. Podle amerického publicisty Davida Price je to krystalická dezinformace. "Je pravda, že evropské státy a USA během nejslavnějších dnů komerčního rybolovu v 19. století vybily obrovské množství kytovců," píše. "Obecné tvrzení, že jsou velryby ohroženy, ale nemá větší význam, než tvrzení, že jsou ohroženi ptáci... Některé druhy ohrožené jsou, jiné ne."

fff.jpg

Priceho slova potvrzují "tvrdá data" mořských biologů. Ze zhruba osmdesáti známých druhů velryb je mezi ohrožené řazeno jen asi dvanáct. Populace těch ostatních se už vzpamatovaly. Příkladem může být plejtvákovec šedý, v 19. století vylovený až na pokraj vyhynutí. Jeho populační hustota je dnes stejná, jako před začátkem lovu, takže byl v roce 1993 vymazán ze seznamu ohrožených druhů. Vorvaňů obrovských dnes žijí až dva miliony kusů, kulohlavců 780 tisíc kusů. Asi nejvíc pronásledovaným kytovcem historie je plejtvák malý. Norsko, Island a Japonsko, které moratorium Mezinárodní velrybářské komise nerespektují, dnes loví už prakticky jen tento druh - ročně je zabito asi 550 kusů. Celková populace plejtváka malého je přitom odhadována na 950 tisíc kusů. Jinými slovy: plejtvák je ohrožen asi podobně jako třeba myši. Když ale Island na jaře 2003 oznámil záměr ulovit pouhých osmatřicet plejtváků, vyvolalo to mezinárodní bouři nevole.

Některých druhů velryb kvůli moratoriu přibývá až 10 % ročně. Začínají být přemnožené, což má negativní vliv na mořské ekosystémy. Velryby tak ohrožují výživu lidstva. Srozumitelněji řečeno: soupeří s námi o zdroje. Filtrující druhy sežerou obrovské množství planktonu, který je hlavní potravou ryb (např. plejtvák myšok pohltí až pět tun planktonu denně). Ozubené druhy kytovců požírají přímo ryby. Vorvaň obrovský jich ročně spořádá až desetkrát víc než sám váží, což představuje obrovský tlak na rybí populace. Podle některých odhadů sežerou kytovci třikrát víc mořských živočichů než celé lidstvo. Některé druhy se už ohrožují navzájem. Například přemnožený plejtvák malý vytlačuje ohroženého plejtváka obrovského, který se živí stejnou potravou.

Greenpeace varují, že kvůli lidské nenažranosti "zkolabují oceány", respektive že budou zcela vyloveny. Kdyby ale svou kampaň na ochranu tresek, tuňáků a dalších druhů ryb mysleli vážně, museli by volat po redukci přemnožených druhů kytovců. Jenže to by místo oceánů zkolabovala jejich fundraisingová kampaň.

Vodní Einsteinové?

Ekologisté kolem velryb vytvořili rozsáhlou mytologii. Snaží se nám namluvit, že se zásadně odlišují od ostatních zvířat a jsou našimi vodními "bratry". Lovit velryby je prý stejně odporné jako lovit lidi. Podle filosofa Johna Lillyho vytvořili kytovci vlastní civilizaci s historií, filozofií a vědou, kterou si předávají velrybím "zpěvem". Tento "jazyk" se prý svou složitostí vyrovná lidské řeči. Lilly proto požadoval, aby lidé s kytovci sjednali úmluvu o vzájemném uznání a neútočení. Spoluzakladatel Greenpeace Paul Watson napsal: "Velryby o nás jednou budou mluvit stejně, jako dnes Židé mluví o nacistech. Z hlediska kytovců není žádný rozdíl mezi monstry Třetí říše a monstry s harpunami".

Podle biologů jsou to ale jen báchorky bez opory v realitě. "Řeč", kterou se velryby dorozumívají, je ve skutečnosti asi stejně smysluplná jako zpěv ptáků. Je to jen signál, kterým samci v období páření lákají samice. Další argument říká, že kytovce nesmíme lovit, protože mají rozvinuté sociální chování. Ano, stejně jako třeba i mravenci a včely.

A jak je to s údajnou inteligencí "vodních Einsteinů"? Kytovci mají sice největší mozky v živočišné říši, ale o jejich rozumu to nic nevypovídá. V poměru k tělesné hmotě je velrybí mozek poloviční než lidský a je dokonce menší než než mozek krávy. Navíc neobsahuje evolučně pokročilá intelektová centra (na rozdíl od lidského mozku nemá třeba šestivrstvou šedou kůru). Velryba tak nedosahuje ani inteligence domácího psa. Ale i kdyby, nic to neznamená. Jedno z nejinteligentnějších zvířat je prase. Odpustíte si snad kvůli tomu vepřové řízky?

demonstration-against-wha-006.jpg

Kytovci mají dnes lepší ochranu, než lidé z oblastí postižených válkami, etnickými čistkami nebo hladomory. Koho vlastně zajímá Rwanda nebo Bangladéš? Jakmile ale někde zabijí velrybu, začne se demonstrovat. Proč ekologisty nezajímají třeba žraloci, kteří jsou dnes v důsledku lovu mnohem ohroženější než velryby? Mají špatnou image. Na rozdíl od "inteligentních a přátelských" velryb je veřejnost vnímá jako krvelačné bestie, takže na nich nelze založit fundraisingovou kampaň. Ze žraloků zkrátka nepadají prachy.

Kampaň na záchranu velryb přitahuje i racionálně založené lidi, kteří vědí, že ostatní kampaně Greenpeace jsou nesmyslné. Na rozdíl třeba od jaderné energie tu totiž zdánlivě není o čem diskutovat. Nehraje se o fakta, ale o čiré emoce. Koho z nás nevezme za srdce utrpení majestátních zvířat ohrožených vyhynutím? Zkuste si ale představit kampaň na ochranu slimáků, zajíců nebo kosů. Kdyby vám někdo dostatečně dlouho opakoval, že jsou ohroženi, možná byste mu přispěli taky.

O žádné velryby přitom už dávno nejde. Jde o peníze. Ochrana velryb je finančně nejúspěšnější kampaní, jakou kdy Greenpeace vedli. Jejich zisky jsou paradoxně mnohem větší, než zisky těch, jejichž lodě pronásledují. Greenpeace se bez velrybářů neobejdou. Kdo by jim platil, kdyby kytovci přestali být loveni?

Pozitivní důsledek hamižnosti

Aktivisté často tvrdí, že za všechno zlo světa může ekonomika a technologický rozvoj. Přírodu je prý proto třeba chránit před hamižnými podnikateli. Jenže právě velryby dokazují opak. Americký publicista James S. Robinson vysvětluje, že jich kapitalismus zachránil mnohem víc, než kolik jich kdy zachrání Greenpeace.

V polovině 19. století byli mořští kytovci esenciálním přírodním zdrojem, bez něhož se lidstvo neobešlo. Velrybí olej se používal na svícení, topení a mazání strojů. Na trhu o něj byl velký zájem, který díky rychlé industrializaci prudce rostl. Kolem roku 1850 dosáhl vrcholu, ale pak začal prudce klesat. Zasáhli snad ochranáři, zákazy a omezování lovu? Ne, zasáhl trh.

V roce 1849 vymyslel kanadský geolog Abraham Gesner metodu, jak z nafty (pro kterou předtím neexistovalo využití) destilovat petrolej. Nová látka byla snadno dostupná a levná a dala se jednoduše použít v lampách, ve kterých se předtím spaloval velrybí olej. Během pouhých deseti let vzniklo v Severní Americe třicet ropných rafinérií. O komerční úspěch petroleje se nejvíc zasloužil John D. Rockefeller, který v roce 1865 do zpracování ropy investoval obrovské peníze.

Chtěl zachránit velryby? Ne, chtěl jen vydělat. Logika kapitalismu ale přinesla nezamýšlený pozitivní účinek: petrolej začal vytlačovat velrybí olej z trhu. V roce 1856 dosáhla cena velrybího oleje historického vrcholu - litr stál tehdy 47 centů. V roce 1896 už to bylo jen 11 centů, zatímco litr petroleje stál dva centy. V roce 1846 měla americká velrybářská flotila 735 lodí a ročně ulovila až 15 000 velryb. V roce 1876 už měla jen 39 lodí. Díky petroleji se lov velryb prostě přestal vyplácet. Přežily jen proto, že přestaly být důležitým surovinovým zdrojem. Kdyby kapitalismus nevyprodukoval technologickou a tržní změnu, zájem o velrybí olej by neklesl a kytovci by byli nejpozději do konce 19. zcela vyhubeni.

Ožebračení Inuité

Západ lovil velryby celá staletí. Teď to chce zakazovat zbytku světa. Upírat mořským národům velrybí stejky je ale potlačováním tisícileté součásti jejich kulturního dědictví. Je to stejný kulturní imperialismus, jako kdyby nám hinduisté zakazovali jíst krávy. Salónní ochránci velryb rozvracejí lokální tradice a způsoby života domorodých komunit. Islandský filmař Magnuss Gudmundsson zdokumentoval ve filmu Survival in the High North (1993), jak kampaně Greenpeace ožebračily grónské Inuity a vyvolaly u nich závislost na potravinové pomoci, alkoholismus a sebevraždy. Divíte se, že jaře 2001 zablokovali rozlobení Inuité v přístavu Nuuk loď Greenpeace a označili je za "moralisty bez odpovědnosti"?

inu.jpg

Dnešní situace se přitom od zlatých dob velrybářství zásadně liší. Velrybí tuk se už skoro nepoužívá a na kytovcích je "zajímavé" už jen maso. K uspokojení poptávky by stačilo ulovit řádově tisíc velryb ročně. Jsou přitom čítankovým příkladem perfektně obnovitelného zdroje, po kterém ekologisté tolik volají. Selský rozum říká: paušální ochrana všech kytovců bez rozdílu přináší ekonomické i ekologické škody. Skutečně ohrožené druhy proto chraňme dál a na lov přemnožených druhů stanovme kvóty, které zároveň umožní kontrolovat jejich stavy.

Problém je, že racionální diskuse není možná. Budoucnost moratoria Mezinárodní velrybářské komise už totiž dávno není vědeckou otázkou, ale čistě emocionálním problémem. Je morální jíst velrybí maso? Je to stejně morální, jako jíst vepřové. Jenže aktivisté, kteří se dojímají "smutným osudem" chudáčků velryb, si v supermarketu kupují párky, tlačenku a svíčkovou. Necháme se jimi i nadále citově vydírat?

(Autor vystudoval systematickou biologii a ekologii na Přf UK)

A TADY máte 20 fotek z Číny před sto lety a dnes.