Někdy přítomnost svědků nemusí nutně znamenat záchranu. Své by o tom mohla vyprávět Kitty Genovese. Mohla, kdyby někdo reagoval na její volání o pomoc, když ji napadl na ulici násilník. Jenomže se to nestalo a její mladý život úplně zbytečně vyhasl. Co má vliv na ochotu pomoci člověku v nouzi? Američtí psychologové provedli množství experimentů a zjistili, že rozhodující je počet přihlížejících. Čím je jich více, tím je to horší.
Apatický svědek
Popud k zahájení experimentu o chování lidí ve skupině dala tragická událost. Mladá Catherine Susan "Kitty" Genovese byla uprostřed noci 13. března 1964, když se vracela domů z práce, brutálně zavražděna. Útočník ji bodl dvakrát do zad jen kousek od jejího bytu v newyorské čtvrti Queens. Kitty volala o pomoc, marně.
Podle policejní zprávy ji však muselo slyšet či dokonce vidět několik desítek svědků. Reagoval pouze jeden z jejích sousedů, který útočníka okřikl. Nic víc. Násilník se stáhl na chvíli do ústraní, ale když viděl, že se nic neděje a jeho zraněná oběť zůstala na ulici bez další pomoci, na místo činu se vrátil a akt vraždy dokončil.
Timesům se tehdy dokonce podařilo přesně vyčíslit, kolik svědků tomuto zločinu „přihlíželo“. 38 křičely palcové novinové titulky. Přímo nebohé Kitty nikdo nepomohl. Případ nejenom že vyšetřovala policie a čmuchali kolem něj novináři, zapojili se i psychologové. Efektem přihlížejícího se jich zabývalo hned několik, mimo jiné Bibb Latané a John M. Darley, kteří 4 roky po surové vraždě provedli množství experimentů, aby záhadné chování lidí rozlouskli.
Experiment "Kdo pomůže? A kdo ne?"
V jednom ze svých pokusů umístili zkoumanou osobu do místnosti a nechali ji povídat o svém studentském životě. Poté podrobili nic netušícího dobrovolníka testu. Spustili záznam jiného účastníka (případně více účastníků), který vyvolával pocit, že je do projektu současně zapojeno více lidí.
Jeden z fingovaných účastníků se rozpovídal a přiznal se k tomu, že mívá často život ohrožující epileptické záchvaty. Pak přišla řeč na něco jiného, ale pak falešný dobrovolník dostal epileptický záchvat. Náhle, zničehonic – jak už to s epileptickými záchvaty bývá. V ten moment vědci zbystřili a pozorovali, jak rychle a zda vůbec, dobrovolník zareaguje.
Experimentem prošlo několik dobrovolníků, přičemž pokaždé byla velikost skupiny různá. A právě to se stalo rozhodujícím faktorem toho, jak rychle (a zda vůbec) dobrovolník člověku postiženému záchvatem bude chtít pomoci.
Zajímavé je, že pokud se zkoumaná osoba domnívala, že se projektu účastní jen ona a postižený záchvatem, byla zaznamenána reakce na krizovou situaci v 85 % případů v průměrném čase 52 sekund. Jak však velikost skupiny rostla, čísla se měnila k horšímu. Například při „šesti“ zúčastněných (1 dobrovolník a 5 zvukových nahrávek) se k pomoci odhodlalo jen 31 % dobrovolníků a jejich průměrný čas reakce byl 166 sekund.
Z experimentu vzešel také poznatek, že pokud někdo nezareaguje do tří minut, většinou už se později nerozhoupe a prostě nepomůže.
Na co vědci přišli?
Jak psychologové pasivní reakce vysvětlují? Může za to podle nich efekt rozložení zodpovědnosti. Když je člověk s obětí sám, pociťuje za ni zodpovědnost, a proto ve většině případů adekvátně reaguje. Pokud je však v okolí více lidí, míra zodpovědnosti se mezi ně rozloží. Všichni očekávají, že s pomocnou rukou přiskočí někdo jiný, tím pádem nakonec nepomůže nikdo.
Může to mít ale i další důvod. Když přihlížející vidí, že ostatní nijak na oběť nereagují, může nabýt dojmu, že situace není pravděpodobně tak vážná. Jde tedy o to, že nereagující člověk ve většině případů není apatický, ale špatně vyhodnotil situaci, které je svědkem.
Ve velkých městech jsou lidé informace přetíženi, a tak se vůči nadbytečným informacím obrní a zajímají se sami o sebe a své blízké. Když je neštěstím postižen někdo z kamarádů či příbuzných, reagují lidé zcela odlišně. Efekt přehlížení je v těchto případech daleko menší.
Zde si můžete přečíst první díl z cyklu kontroverzních psychologických experimentů o nechvalně proslulém vězeňském experimentu profesora Zimbarda.
Podobné články
Martin Miko
Jana MrákotováDoporučujeme
Jan Fiedler
