2 v 1
Katastrofických filmů je mnoho - hrdinové stříbrného plátna již utíkali z potápějících se lodí, unesených letadel, před běsnícími vulkány nebo tornády. Jedním z nejslavnějších a nejpovedenějších snímků, který dokonce přímo vytváří kánon žánru, je ovšem Skleněné peklo z roku 1974. Hvězdně obsazený film byl ve své době hitem, a to nejen díky skvostným a charismatickým ikonám - Paulu Newmanovi a Steveu McQueenovi - v ústředních rolích. Počin režisérské dvojice Johna Guillermina a Irwina Allena získal osm oscarových nominací, tři dokonce i proměnil, a do historie kinematografie se zapsal dvěma nevídanými prvenstvími.
To bylo totiž tehdy tak; v roce 1973 vyšla kniha Věž (The Tower) od Richard Sterna a stala se hitem. Na to konto studio Warner Bros. zaplatilo 390 tisíc dolarů za práva k adaptaci tohoto bestselleru. Téměř vzápětí konkurenční společnost 20th Century Fox zakoupila za rovných 400 tisíc dolarů práva k dílu Thomase Scortia a Franka Robinsona Skleněné peklo (The Glass Inferno). Takže dva hollywoodští giganti měli vše potřebné pro zfilmování dvou nákladných projektů s téměř totožnými příběhy. Místo toho, aby šli proti sobě, rozhodli se pro nevídané - spojili dva potenciální velkofilmy v jeden snímek s rozpočtem 14 300 000 dolarů. Ze dvou názvů vznikl rovněž jeden - v originále se film jmenu The Towering Inferno - a ze dvou režisérů se stalo kreativní duo. John Guillermin je v titulcích uveden jako režisér, kolega Irwin Allen jako režisér akčních scén.
Na první pohled logické a prosté, ale poněkud nešťastné pro scenáristu Stirlinga Silliphanta. Ten měl mnoho materiálu a málo prostoru. Nakonec ale vzal celkem sedm ústředních postav z obou knih a sepsal nový příběh pro ně všechny. Zároveň použil závěrečné scény z obou předloh, které ale pro jistotu neprozradíme pro případ, že jste Skleněné peklo nikdy neviděli, což mimochodem můžete napravit dnes od 20 hodin na Nova Cinema.
Oněch sedm postav ztvárnilo sedm známých tváří stříbrného plátna, celému ansámblu ale pochopitelně vévodí Newman v roli architekta prokleté budovy Douga Robertse a McQueen v úloze šéfa hasičů O'Hallorhana. V té době byli oba herci zhruba stejně slavní a říkali si o podobné peníze. Skleněné peklo je tak prvním filmem, kde došlo na tzv. "staggered but equal" billing, což znamená, že v něm jsou dvě stejně velké hvězdy, které dostanou stejnou odměnu a jejich jména jsou na plakátech a v titulcích uváděna na stejné úrovni. McQueen to dokonce dohnal do krajnosti - když zjistil, že Newman má ve scénáři o pár řádků textu víc, požádal, aby mu ještě jeden dva dialogy dopsali. Pro více zajímavostí o slavném snímku si prolistujte následující galerii:
To skleněné peklo, o kterém je celou dobu řeč, je fiktivní mrakodrap, který má stopětatřicet poschodí. Postavil ho stavební magnát Jim Duncan (William Holden) podle návrhu architekta Douga Robertse, ani jeden z nich však netuší, že Duncanův zeť do stavebních prací nejednou zasáhl a v rámci pochybných úspor udělal z mrakodrapu smrtící past. Zatímco se na slavnostní otevření sjíždějí významné osobnosti, dojde v jednom z malých skladišť pro údržbu k malému požáru. Nikdo netuší, že polovina supermoderního bezpečnostního systému nefunguje a požár se pomalu šíří. Následuje selhání elektrického systému, a když se oheň setká s plynem, dojde k explozi, která promění mrakodrap v planoucí pochodeň a odřízne hosty od možnosti uniknout smrtícímu žáru. Do boje s živlem se pouští nejen zoufalí lidé uvěznění v nebezpečné pasti, ale také hasiči pod vedením chladnokrevného a odvážného Michaela O'Hallorhana.
Aniž bychom chtěli cokoliv vyzrazovat, na konci snímku pak padne právě z O'Hallorhanových úst památná věta: "Máme štěstí, není tu ani 200 obětí... Ale jednoho dne takováhle past usmrtí tisíce lidí a my budeme polykat kouř a vynášet mrtvoly, dokud se nás jednou nezeptáte, jak stavět." Natáčení Skleněného pekla skončilo 11. září 1974, tedy přesně 27 let před teroristickým útokem na Světové obchodní centrum v New Yorku.