Ve čtvrtek 14. června 1894 došlo k dosud největšímu důlnímu neštěstí v ostravsko-karvinském revíru. Po výbuchu dolu Františka a následném požáru v sousedních dolech nakonec zemřelo 235 osob.
Výbuch si vyžádal 235 obětí
Karvinský důlní podnik Heinricha Larische-Mönnicha zažíval v roce 1893 významný úspěch, přičemž v té době zaměstnával 2 761 lidí. Těžební aktivity se rozprostíraly na rozloze čtyř kilometrů z východu na západ a dva kilometry ze severu na jih, s hloubkou těžby přesahující 300 metrů. Podnik navíc zaznamenal meziroční růst těžby o 13 %. Heinrich Larisch-Mönnich, majitel důlního podniku, byl relativně spokojen s úspěchy svého podniku, ačkoli jeho pověst jakožto uhlobarona nebyla příliš dobrá. Byl znám jako tvrdý obchodník, který byl obviňován z vykořisťování horníků, navíc formálně zastával i politické funkce, jako byla poslanecká či zemskohejtmanovská. Mimo svou podnikatelskou činnost se rád věnoval jízdě na koni a lovu, přičemž si oblíbil i lov lišek a cestování do Anglie. V červnu 1894 se mu však navždy změnily všechny životní plány.
Dne 14. června 1894 do dolů sestoupilo 1062 dělníků, 20 předáků, 5 důlních a 9 naddůlních pracovníků, přičemž práce probíhaly ve 3. a 4. patře. Doly byly rozděleny na východní revír, kde působil René Ronner jako závodní vrchní inženýr, a západní revír, kde tuto pozici zastával Jan Kohout.
Kolem půl desáté večer se na dole Františka odehrál silný výbuch ve 4. patře v 19. sloji, což způsobilo výrazné vyvržení kouře a prachu až na povrch dolu. Okamžitě po explozi byl vyhlášen poplach a lidé z okolí byli povoláni k záchranným pracím. Na dole Františka řídil záchranné operace Jan Kohout, který byl závodním vrchním inženýrem západního revíru. Na dole Hlubina zastával tuto roli Celestyn Racek a na dole Jan-Karel byla odpovědná horní rada Grey. První záchranné týmy identifikovaly místo výbuchu pravděpodobně ve sloji č. 19. Druhý výbuch přišel o půl hodiny později a zasáhl jámy Františka a Jana-Karla, což mělo za následek smrt 60 záchranářů, kteří se do dolu vydali. Další záchranáři, kteří dorazili po 22:00, stihli vyvézt horníky ven, než došlo k třetí explozi další den v sedm hodin ráno. Další exploze následovaly v 8:11 a 9:15. Po těchto událostech byly jámy pokryty slínem a pískem a ventilátory byly vypnuty. 235 obětí – takový byl finální verdikt po dokončení vyšetřování, ze kterého se ukázalo, že pouze 20 % horníků zemřelo na následky zranění. Zbytek, tedy 80 % lidí, se udusilo. Nutno dodat, že v dole Františka zahynulo 181 osob a 49 osob na vedlejším dole Jan-Karel. Mnoho dalších horníků bylo zraněno, popáleno nebo přiotráveno.
„Rozsah katastrofy byl obrovský, v uhelném hornictví ojedinělý a do té doby u nás nevídaný. Vždyť více obětí si do té doby vyžádaly pouze 3 exploze, z toho dvě ve Velké Británii a jedna v Sasku (v roce 1866 na dole Oaks v Yorkshire 361 obětí, v roce 1869 v dole Sagen Gottes 274 obětí a v roce 1878 na dole Abercame v Anglii 268 obětí). V Larischových dolech zahynulo 227 horníků, 7 dozorců a jeden inženýr. Zůstalo 130 vdov a 194 sirotků. Tři doly byly úplně uzavřeny a zastavily těžbu. Lidé z postižených i okolních dolů v revíru opouštěli svá pracoviště ve strachu z budoucnosti a vraceli se do svých původních, mnohdy velmi dalekých domovů. Již tak napjatý nedostatek důlních dělníků si v dalších měsících vynutil vyslání náborových pracovníků mimo ostravsko-karvinskou oblast,“ popisuje odborný server Zdař Bůh.
Všechno zlé je k něčemu dobré. Tato katastrofa vedla k vývoji a zavedení bezpečnostních opatření na pracovištích. Například začalo postupně docházet k zavádění záchranných dýchacích přístrojů. K obnovení těžby na dole Hlubina došlo o Vánocích roku 1894 a na dole Františka o měsíc později.
Zdroje informací:
Podobné články
Doporučujeme
Jan Fiedler
