Před 77 lety skončila jedna z nejtěžších a nejdelších bitev druhé světové války. 18. května roku 1944 nacističtí vojáci opustili své pozice v italském Monte Cassinu a nad zdmi kláštera zavlála po čtyřech měsících útrpných bojů polská vlajka. Cenné vítězství otevřelo Spojencům cestu k Římu skrz prolomenou Gustavovu linii, bylo však zkaleno těžkými ztrátami a krví padlých vojáků.
Klášter Montecassino
Bitva o Monte Cassino vstoupila do historie pod různými přízvisky, například jako „Pyrrhovo vítězství Spojenců“ či „Verdun druhé světové války“. Jednalo se o krvavou a zdlouhavou bitvu s těžkými ztrátami na obou stranách. Vítězstvím Spojenci sice dosáhli významného územního zisku a mohli postupovat dál k Římu, nicméně četné ztráty vyvažovaly pocit radosti z vítězství.
Klášter Montecassino je benediktinským územním opatstvím ležícím v Itálii, přibližně 130 kilometrů jižně od Říma. Už to nasvědčuje, že má klášter strategicky významnou polohu, čehož si byli nacisté za druhé světové války dobře vědomi. To bylo také důvodem, proč byla o Monte Cassino opřena tzv. Gustavova linie, série německých opevnění v oblasti střední Itálie. Linie si kladla za cíl úspěšně zadržet postup Spojenců.
Klášter stojí na 520 metrů vysoké hoře a jeho vyvýšená poloha ještě přidává už tak značné významnosti. V Monte Cassinu se mimo jiné střetávaly dvě podpůrné nacistické obranné linie – Hitlerova a Bernhardtova. Ačkoli Spojenci v konečném výsledku přeci jen Gustavovu linii prorazili, německá obranná opevnění sehrála svou roli a v období mezi prosincem 1943 a červnem 1944 značně zpomalila a oslabila spojenecký postup směrem k severní Itálii a dál do nitra Evropy.
Krvavá bitva
Němci původně klášterní prostory k obraně využít nehodlali. Jednotky nacistických vojsk byly rozmístěny zejména na svazích značně vzdálených od kláštera. Na spojenecké straně stálo v průběhu dobývání Monte Cassina přibližně 240 tisíc vojáků s podporou letectva. Na německé straně stanulo při obraně Gustavovy linie v oblasti Monte Cassina asi 140 tisíc vojáků.
Spojenci začali s prorážením Gustavovy linie v oblasti Monte Cassina 17. ledna roku 1944. Těžké ztráty a žádné známky výraznějšího postupu vykristalizovaly 15. února do toho bodu, že se Spojenci rozhodli vybombardovat 1 400 tunami výbušnin tamější klášter. Tím však paradoxně poskytli Němcům perfektní příležitost pro vybudování pevných obranných pozic v ruinách zničených klášterních budov.
Od té doby už byl každý den zalit obrovským množstvím krve padlých vojáků. Těžké boje trvaly přibližně další měsíc, než se Spojencům konečně podařilo dosáhnout prvního většího úspěchu – dobytí většiny svahů. Nastal však obrovský problém, který byl důsledkem triumfálního vítězství německé rozvědky. Britské jednotky, jež obsadily svahy, měly smluvené signální znamení s americkými vojsky. V případě vypálení tří zelených světlic se Britové stáhnou ze svých pozic. Němcům se podařilo zjistit tyto podrobnosti a vypálili tři zelené světlice, předstíraje, že se jedná o americké znamení Britům. Britové pak okamžitě opustili těžce vybojované pozice a nacistické jednotky je pohodlně znovuobsadily. Situace byla zpět tam, kde byla přibližně před dvěma měsíci. Útok byl odvolán.
Spojenci se pokusili ještě o další silný výpad proti bránícím se německým vojákům, i ten byl ovšem zastaven a útok znovu odvolán. Taková byla situace na konci března a v průběhu dubna – prakticky stejná jako v polovině ledna. Zlom nastal až 12. května, když byl útok svěřen 2. polskému sboru čítajícímu přibližně 50 tisíc jednotek. Právě v této bitvě a v tomto období se činil také proslulý medvěd Wojtek, který pomáhal nosit bedny s dělostřeleckými granáty.
Ani Polákům se nedostalo hladkého a pohodlného postupu, krvavé ztráty provázely i květnové boje. Až v ranních hodinách 18. května roku 1944 se podařilo prvním polským jednotkám vstoupit do trosek kláštera, kde však našly a zajaly pouze několik Němců, kteří se vzdali. Část nacistických vojsk byla z klášteru včas evakuována. Toho dne Spojenci v čele s polskými sbory dosáhli cenného vítězství, které však bylo zborceno krví padlých vojáků. Spojenci svým vítězstvím prolomili Gustavovu linii a otevřeli si tak cestu k Římu. Zaplatili za to však (dle různorodých odhadů) 50 až 100 tisíci životy. Velké ztráty však byly i na straně Němců, kteří zde přišli o nejméně 20 tisíc vojáků a především o elitu německé armády – parašutisty, jimž se dařilo bránit pozice v Monte Cassinu po dobu čtyř měsíců.
Kontroverze
Prvotní spojenecký útok na klášter vyvolal ve světě i přes všechny známé okolnosti druhé světové války značné množství kritických pohledů a kontroverze – zejména pak od představitelů katolické církve. Lze zmínit například vatikánského kardinála státního sekretáře Maglioniho. Kritika z této oblasti spočívala v tom, že si Spojenci v době prvotního bombardování kláštera nemohli být jisti, zdali se v něm vůbec němečtí vojáci nachází.
Americké úřady dlouho obhajovaly svůj postoj, že již v době bombardování a útoku existovaly nezvratné důkazy o přítomnosti nepřátelských vojsk v klášteře. Až roku 1969 vyšlo najevo, že se v klášteře v době bombardování žádné nepřátelské jednotky nenacházely. V tomto bodě lze zmínit ještě druhou fázi kritiky, která se na postup spojeneckých vojsk snesla, zejména ze strany vojenských historiků a analytiků. Bombardování prakticky prázdného kláštera bylo značnou strategickou chybou a pravděpodobně jedním z důvodů, proč se bitva o Monte Cassino tolik protáhla.
Ještě v nezničené podobě totiž klášterní budovy představovaly pro obránce obtížně využitelný a rizikový prostor, neboť v budovách jsou jednotky zranitelné, zatímco v ruinách vybombardovaných budov lze nalézt výhodnou obranou pozici, což se také následně potvrdilo. Němci původně klášter k obraně využít nechtěli, nicméně poté, co byl zničen, jej nacistické jednotky obsadily a několik měsíců se zde úpěnlivě bránily. Tvrdou a intenzivní obranu nakonec prolomil polský armádní sbor a Spojenci tak 18. května roku 1944 definitivně obsadili Monte Cassino. Klášter byl po válce obnoven a papežem Pavlem VI. roku 1964 znovu vysvěcen.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
