Výbuch muničního skladu zažehnul masakr

Těsně po skončení druhé světové války došlo v Československu k několika hromadným vraždám neodsunutého německého civilního obyvatelstva, kterými si prostý lid, často ve spolupráci s vládními jednotkami, vybíjel zlost z války na bezbranných a nevinných Němcích. Mezi ty úplně nejotřesnější pak patří tzv. Ústecký masakr z 31. července 1945, který začal výbuchem muničního skladu na ústeckém předměstí Krásné Březno okolo půl čtvrté odpoledne – dodnes není jasné, co explozi, při níž zahynulo 27 a bylo zraněno několik desítek lidí, způsobilo. Vládní vyšetřovací komise vedená budoucím prezidentem, generálem Ludvíkem Svobodou, však obvinila německou organizaci Werwolf. Jednalo se o skupiny německých vojáků, které měly jako záškodníci bojovat se spojeneckými vládami a armádami po porážce Třetí říše – nicméně až na několik ojedinělých akcí na území Československa Werwolf nezaznamenal větší aktivitu a během několika měsíců po válce prakticky zmizel. Dnes se proto soudí, že Svobodovo obvinění mělo spíše propagandistický nádech.

Okamžitě po výbuchu vypukl ve městě masakr německého obyvatelstva, které muselo pro snadnou identifikaci nosit bílé pásky s písmenem N – největší násilnosti probíhaly na ústeckém Mírovém náměstí, na hlavním nádraží a na mostě Dr. Edvarda Beneše, který vede nad řekou Labe. Pachatelé masakru byli zčásti obyvatelé města, ale hlavně tzv. Revoluční gardy – polovojenské oddíly, které pomáhaly vládě přebírat moc na osvobozených územích, ale často se podílely na násilnostech proti civilistům. Dále se dochovaly zprávy o skupinách neústeckých občanů, kteří do města přijeli několik dní před masakrem. V poslední době se proto vyrojily spekulace, že byla celá akce dlouhodobě naplánovaná a měla posloužit k urychlení „odněmčení“ celého města.

Část Čechů se vydala Němce varovat

Podle svědectví několika ústeckých občanů, která se dochovala v místní kronice, začal krátce po explozi dav lidí obviňovat z neštěstí Němce, načež začali mlátit holemi náhodné místní německé civilisty po hlavě. Během několika málo minut byla již cesta plná pobytých Němců, kteří se na zemi svíjeli bolestí nebo již byli často po smrti. Na mostu Dr. Edvarda Beneše pak horda zfanatizovaných Čechů spolu s československými i sovětskými vojáky napadala prchající Němce. Mezi nejotřesnější výjevy pak patřil okamžik, kdy Češi vytrhli německé matce z rukou kočár s batoletem, který následně bez lítosti hodili z mostu do řeky, načež za ním svrhli i nebohou ženu. V kronice se dále píše o napadení mladého česko-německého páru, kdy jeden z organizátorů těchto zvěrstev srazil mladou Němku pěstí k zemi a za přihlížení jejího šokovaného českého přítele ji následně tloukl a kopal do přirození – milencům se naštěstí nakonec podařilo za pomoci mladého pošťáka utéct.

GALERIE Ústecký masakr

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Část Ústečáků se pokusila masakru zabránit, mezi nimi i předseda místního národního výboru Josefa Vondry – tito vpravdě odvážní hrdinové se nebáli davu postavit a velká část z nich potom obíhala své německé známé a sousedy a varovala je před přicházejícími násilníky. Nutno dodat, že část z nich byla následně pomlácena spolu s Němci jako „zrádci národa“.

Kamenování i topení v kašně

Zvěrstva nebrala konce. Na mostě například postarší muž nejprve přetáhl bezbrannou Němku holí a následně ji odtáhl za nohu stranou, kde jí zaživa ukamenoval. Na náměstí pak dav naházel pomlácené Němce do kašny, která se celá zbarvila krví do ruda – každý, kdo se pokusil zvednout hlavu pro trochu kyslíku, byl okamžitě nelítostně přitlačen zpět pod hladinu. Jeden z očitých svědků pak popsal, jak dav začal zlynčované ženy házet na hromadu, kde se ještě několik minut svíjely v krutých bolestech, než jim byla dána rána z milosti.

Do roku 1989 se o masakru moc nemluvilo a tehdejší režim spíše vyzdvihoval samotnou explozi v muničním skladě jako dílo Werwolfů, s tím, že následně došlo k menším nepokojům ve městě. Až po sametové revoluci se pomalu začalo zase psát o nelítostném masakru, který si podle historiků vyžádal až 100 obětí – oficiálně je doloženo 43, ale záznamy z terezínského krematoria, kam byla těla odvezena, a záznamy policejní, které mluví o téměř osmi desítkách vyplavených mrtvol na Labi, dokazují, že číslo bylo ve sktuečnosti vyšší.

A tady si přečtěte o brněnském pochodu smrti.