Velký smutek snad jednou zeslábne pod tíhou pozitivních věcí, které po sobě stihl zanechat. Mighty Sounds, jeho hudební tvorba a také věci, které psal.
V oznámení o jeho odchodu minulý týden jsme uvedli, že Přemek uměl trefně a dobře psát. Vybírali jsme, čím to dnes jako tichou vzpomínku na něj nejlépe ilustrovat – a nakonec se jakoby sama nabídla jedna z jeho posledních věcí, kterou na web g.cz přispěl. Bylo to letos, na začátku roku, a šlo o nekrolog. Není to jediná shoda náhod, a proto jsme vám vybrali právě tento Přemkův článek. (A ty ostatní si můžete přečíst ZDE.)
--------------------
Vydáno 11. ledna 2016
David Bowie: Chlápek, co prodal svět a zprznil Christiana Balea
David Bowie byl jedním z těch umělců, o kterejch málokdo řekne špatný slovo. Pokud jste ho vyloženě nezbožňovali, tak jste ho minimálně museli respektovat. Lidí, který bez skrupulí řeknou: „Bowie? To je fakt blbost!“ je mezi náma prostě míň než voličů Důchodců za životní jistoty, třebaže i ti už ho dozajista pamatují.
Bowieho kariéra byla tak neuvěřitelně pestrá, že je téměř nemožný, aby se vám alespoň jednou netrefil do noty.
Na rozdíl od tuzemskejch eklektiků à la Tomio Okamura nebo Richard Krajčo je bejvalej legendární oranžovej mullet (viz foto) tak talentovanej, že na něj i Ben Affleck zatim kouká hodně zespoda. No a jelikož si teď k 69. narozeninám ‚nadělil‘ svý pětadvacátý album, aby pár dnů na to ‚odletěl na Mars‘, tak nám přišlo na místě si Davida trochu připomenout – záměrně nepíšu představit, protože jestli neznáte Bowieho, bude pro vás následující text bez tý správný šťávy, protože je plnej odkazů na jeho věci, které by vám při čtení měly zároveň znít hlavou.
Když David Bowie téměř před padesáti lety vydával svojí debutovou desku (v roce 1967 a rovnou skromně nazvanou David Bowie), většina z nás asi ještě mrskala bičíkem v něčích koulích. Do dneška jich vydal pětadvacet, takže narodit se do doby, kdy by nefrčel, bylo téměř nemožný.
O Bowiem se často říká, že je otcem glam rocku – což při asociaci s kapelama jako Poison, Cinderella nebo Bon Jovi může mít podobnej efekt jako dildo zaražený hluboko ve chřtánu. To bysme ovšem k Davidovi nebyli úplně fér. Ten účes už mu sice nikdo neodpáře, ale jeho androgynní póza byla přece jen o dost víc cool než to, co předváděli kluci ze psích salónů v 80. letech.
Koneckonců Bowie se nakonec nechal slyšet, že jeho tehdejší výkřiky o bisexualitě byly pěkná blbost a že byl vlastně vždycky „hetero klozeťák“ – jenomže tehdejší art scéna byla zrovna docela homo, takže se s tim každej trošku svez.
Ve skutečnosti se David Bowie nikdy nepotřeboval přizpůsobovat době, naopak doba se vždycky nějak přizpůsobila jemu. Rock’n’roll, glam rock, psychedelic rock, ambient, blue-eyed soul, jazz, folk, elektronika, jungle, industrial nebo funk – ty jsou jen zlomkem žánrů, do kterejch David zabrousil a který nemálo ovlivnil. Pokud ne přímo, tak třeba jako producent jedný z nejzásadnějších punkovejch desek všech dob, Raw Power svýho dlouholetýho kamaráda Iggyho Popa a jeho The Stooges.
Vůbec celá tahle feťácká partička, která se koncem sedmdesátek potloukala po západním Berlíně – Bowie, Pop, Ferry a Eno – měla neuvěřitelnej vliv na undergroundovou scénu už jen tim, že vytáhla na světlo světa a rozesela daleko za hranice poselství všech těch obskurních sebranek jako Can nebo Kraftwerk. Legendy praví, že díky anonymitě, který se jim v Německu dostalo, vystupoval Iggy občas pod jménem Bowie a David zase jako Pop, aniž by si toho někdo všimnul, přestože ve svejch domovskejch zemích (USA, resp. UK), byli oba tehdy už nějakej ten pátek prakticky superstars.
Nejklasičtější Bowieho deskou je rozhodně The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars, už jen proto, že je to takovej hezkej referenční bod pro celou jeho kariéru. David už to u kritiků i fanoušků vyhrál albama Space Oddity a Hunky Dory, ale právě Ziggy Stardust je přece jen nabitá nesmrtelnejma hitama jako „Suffragette City“, „Star Man“, „Ziggy Stardust“ nebo „Rock’n’roll Suicide“ a zvukově předznamenala Bowieho další útoky na špičky hitparád songama jako „John, I’m Only Dancing“ a „The Jean Genie“.
Pokud náhodou máte chuť se podívat, jak Bowieho alterego – hvězdnej homoděj Ziggy Stardust – przní mladičkýho Christiana Balea, a tomu všemu sekunduje Ewan McGregor jako Iggy-wan Kenobi, tak někde ukradněte snímek Velvet Goldmine. Bowie toho od dob, co shodil svýho epesního mulleta, zvládnul takový kvanta, že nám bohužel na delší povídání nezbejvá místo.
Každý pako si ale určitě vzpomene třeba na jeho hostovačku s Queen v „Under Pressure“ nebo další legendární vypalovačky jako „Heroes“, „Beauty and the Beast“, „Ashes to Ashes“, „Scary Monsters (and Super Creeps)“ nebo „Let’s Dance“. Nezapomenutelná je taky cover verze „The Man Who Sold the World“, s kterou se vytasila Nirvana jen pár měsíců před tím, než se Kurt Cobain rozhodl to zabalit.
Krom toho všeho byl David Bowie taky velmi schopnej a úspěšnej herec, a přestože v týhle branži se svým talentem trochu šetřil, podařilo se mu několik fakt parádních zářezů. Psychedelickej pohled jeho zdánlivě dvoubarevnejma očima (Bowie jako mladej po ráně pěstí absolvoval několik operací levýho oka) v The Man Who Fell to Earth (Muž, který spadl na Zemi) už patří do zlatýho fondu stejně jako jeho Pilát Pontský ve Scorseseho The Last Temptation of Christ (Poslední pokušení Krista).
Bowie si taky seknul hlavní roli v broadwayský inscenaci The Elephant Man (Sloní muž), Andyho Warhola ve filmu Basquiat nebo nezapomenutelný párvteřinový cameo v Lynchovo Twin Peaks: Fire Walk with Me (Ohni se mnou pojď). V poslední době se objevil třeba jako Nikola Tesla v Nolanovo The Prestige (Dokonalý trik), aby způsobil Baleovi další doživotní mindrák.
Faktem je, že od tý doby, co dostal Bowie před deseti a něco lety během koncertu v Praze infarkt (nejdřív to zkusil ‚rozdejchat‘ bez kytary, a nakonec musel předčasně odkráčet), o něm zase tak moc slyšet nebylo. David byl prostě na očích už takovou dobu, že mu došlo, že je občas fajn se na pár let zdekovat, a pak nečekaně nakopnout hudební scénu pořádně do koulí.
To se mu povedlo před bezmála třema lety s albem The Next Day – že dělá na nový desce, netušil tenkrát nikdo, možná ani on sám a jeho spoluhráči. S posledním albem Blackstar už takový tajnosti neděl, první tracky vydal ke sklonku roku 2015 – titulní „Blackstar“ a „Lazarus“. Ale takový promo, jako jeho náhlá smrt dva dny po vydání pětadvacátý desky, snad mohla vymyslet jen jeho kočka, o který kdysi Noel Gallagher tvrdil, že je víc rock’n’roll než Justin Bieber.
Podobné články
Komerční článek
Martin Miko
Doporučujeme
