Příběh o nekonečné mužské trpělivosti a koloběžkové mánii, vyvážené z Rožnova pod Radhoštěm. Zajímá vás, jak taková věc vlastně vzniká? Nás taky, a proto jsme jeli přiložit ruku k dílu!
Vůbec nechci naznačovat, že ženy nepatří do dílny. Právě naopak. Já jsem například mistr ve skládání nábytku a jiného domácího vybavení nakoupeného v IKEE. Protože tam je totiž návod a na všechno je dost času. Dětství strávené u stavebnic Lega mě totiž skvěle naučilo se striktně držet manuálů. Ovšem při návštěvě dílny kluků z MIBO koloběžek to bylo trochu jiné kafe.
Jak jsem už psala v minulém článku, bylo skvělé je vidět při samotné výrobě. Navíc mi navrhli, že by se mi mohlo líbit si aspoň část kompletace koloběžky vyzkoušet na vlastní kůži. A protože jsem si mohla složit opěvovaného Mastra, říct ne prostě nepřipadalo v úvahu.
Nemyslete si ovšem, že by mi hned do rukou dali svářečku, nebo mě postavili k brusce. Podle Břéti Michálka trvá nováčkovi v dílně zaučení cca 4 měsíce. A to se nebavíme o člověku, který celý život znal jen manuály k poskládání skříně z IKEY. Dát dohromady byť jen jediný model vyžaduje přesnou strojařskou práci. Tohle tedy v mém případě fakt nepřipadalo v úvahu.
Proto mi nabídli místo v zadní části dílny, kde pár mechaniků dává nalakované, holé koloběžky ručně do kupy. Byli jsme na to dva - já, mechanik Jarda, dva pulty a na nich lesknoucí se Mastři, kteří potřebovali smontovat. Byl to hrozný hec. Když jsem z Jardy na začátek trvala rozumy, zhruba odhadl, že složit jednu koloběžku mu trvá asi tak 45 minut. Pokud se hodně fláká a dá si k tomu kafe. Sázet jsem se s ním nechtěla, ale osobně jsem doufala, že nepřetáhnu hodinu.
I když čirou náhodou, stejně jako já, nejste zkušený strojař, tohle by vás zatraceně bavilo. Ať se jde Lego i IKEA bodnout.
Lepič první
Začínáme tím nejméně náročným - nálepkami, protože jsme si zatím neopatlali nátěr a kolobka je všehovšudy po lakování čistá. Na stupadlo patří hlavně protiskluzové lepky, zbytek je jen už víceméně na ozdobu. Budete se možná divit, ale tohle mi trvalo nejdéle. Proklínala jsem svůj perfekcionismus, ale stejně pak kluci kibicovali, že mám jednu nakřivo (všetečkové!).
dscn2055.jpg
Ohledně Mastrovy tyrkysové koluje taková "legenda" - prý tenhle odstín navrhla právě žena, kterou si kluci do dílny pustili na prohlídku. Byl to zatraceně dobrej nápad (Foto: Foto: Lukáš Pešík)
Skloubit to dohromady
Mastr je především skládací koloběžka a to je dle mě jedna z jeho největších výhod. Na kloub přišel Břéťa čirou náhodou, když před lety prohledával na kovošrotu použitelné součástky - a ten nápad se mu neodbytně usadil v hlavě.
Z vlastní zkušeností vím, že kloub samotný potřebuje čas, než se trochu oběhá a je s ním pak snadnější manipulace. Když jsem si Mastra prvně brala v prodejně a půjčovně Velorama, ten jednoduchý mechanismus mě nadchnul. Ale i tak chvíli trvá, než se s ním naučíte zacházet. Jak řekl Láďa Bláha z Veloramy: "Chvíli u toho sice budeš vypadat jako idiot, ale pak všichni budou čumět." A to je fakt.
klad.jpg
Se svěrákem musel pomoct Jarda, abychom stáhli na stojánku pružinu. O kladivo jsem pak nemusela prosit (Foto: Foto: Lukáš Pešík)
Trochu víc práce mi dal samotný stojánek. I ten vymyslel Michálek. Je otočný do obou směrů, proti ostatním kolobkách není vratký a při jízdě nijak nezavazí, je proto dost praktický (i kvůli němu mě poprvé MIBO koloběžky na první pohled zaujaly). Stojánek si kluci nechávají na zakázku řezat laserem - je to kousek, který bohužel sami udělat v dílně nesvedou.
Ložiska, vidlice...
Největší piplání je právě s namontováním ložisek a samotné vidlice, kdy mi Jarda musel doslova stát za zády (a nedělalo mu to problém, protože má na výšku téměř dva metry). On už ale všechnu práci dělá automaticky a nepozastavuje se nad malými součástkami tak jako já (my ženské v tom vždycky hledáme nějaký zádrhel). Podle něj by mi stačilo složit aspoň tři, čtyři kolobky a už bych se zaběhla - ale to by mi určitě hodně fandil. Jakmile byla ložiska namístě, namontovali jsme vidlici. Šlo to ztuha, potřebovalo to větší sílu. Vůbec jsem se nezlobila, že to za mě Jarda dotáhl.
Brzdy, blatníky, kola...
Nasadit a přítáhnout brzdy se zvládlo během chvilky. Ovšem pak je po nasazení kol nutné všechno správně nastavit, a to si už žádalo vodění za ručičku. Jarda pečlivě kontroloval, jestli nejsou nakřivo a sedí ke kolům. Ty si kluci navíc sami v dílně vyplétají. Ovšem ještě před samotnými koly jsme museli nasadit blatníky. Takhle na začátek podzimu jsou víc než potřeba.
dscn2172.jpg
Kdybych byla hodná, prý by mi na kolobku nasadili bílá kola a na řidítka růžové třásně. Tak jsem ve výsledku ráda za to, jaká jsem. Výtržnice (Foto: Foto: Lukáš Pešík)
Finišujeme
Kluci mě nechali trochu podvádět. Řidítka mi už dali smontovaná (i se zvonkem). Stačilo je jen pořádně utáhnout, Jarda na fest dotáhl šrouby. Protáhnout kolobkou brzdová lanka mi šlo jako po másle. Jak mi Jarda ukazoval, lanka jsem dostala až k brzdám a tam už bylo jen potřeba je správně zasadit. Nevynechali jsme ani poslední kontrolu - totiž jestli to vůbec brzdí. A k mé radosti fungovalo vše, jak mělo. Jinak by mě kluci s Mastrem do světa nepustili.
full.jpg
Kluci mě nechali seřídit brzdy - ale několikrát je pro jistotu zkontrolovali. Doopravdy neprotestuji (Foto: Foto: Lukáš Pešík)
Jak to dopadlo?
Když jsem vše zhodnotila, vyšlo najevo následující: koloběžka stála, jezdila, leskla se novotou jako psí kulky, zvonila, vypadala prostě skvěle. Nikdo se nezranil (ani já), bylo na dosah dobré kafe. Jen ta efektivita práce, která souběžně s tou mou v dílně probíhala, za dobu mé přítomnosti šla tak trochu k čertu. Nic vás nemotivuje lépe než veselé kibicování bandy chlapů. I tak jsem si poněkud protáhla odhadovaný časový limit. Tvařme se ale, že za to mohla ta kofeinová pauza.
Správně bych ale měla na závěr říct, že mi Mastra složili kluci. Krok po kroku mě vedli, všechno ukázali a vysvětlili. Z úplného amatéra tak učinili aspoň amatéra hvězdami osvíceného. Ta MIBO banda je vážně třída. Obzvlášť trpělivý Jarda, který mi po poslední kontrole brzd (pro jistotu), podal ruku, usmál se a řekl: "Trhni si, maličká!"
Maličká jsem oproti němu doopravdy byla, což nemohu popírat. A ani se nemusím s nikým hádat, že tím s rozloučením to opravdu myslel hezky. Protože jak už víte, takhle se přeci zdraví nadšenci do koloběžných přibližovadel. A tak jsem poděkovala a zbrusu nového Mastra pyšně vzala a šla ho ozkoušet do terénu. Věřte, že po tomhle dopoledni stráveném v Rožnově pod Radhoštěm mě na něm jízda těší o to víc.
O geniálních přibližovadlech z Rožnova pod Radhoštěm si můžete přečíst ZDE.
A TADY máte 5 důvodů, proč vás očaruje právě MIBO Mastr.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
