Pokračování předchozího dílu Donesla jsem se tam jak pětka do záložny, jak říkává moje babička. První šok mě čekal hned za dveřmi. Do té doby jsem žila v bludu, že bordely jsou synonymem luxusu, třpytu a nádhery. Nejen tenhle mě z tohoto omylu hbitě vyškubl. Ale aspoň tam bylo šero. A alkohol. Dala jsem si pár panáků na výmaz svědomí a zaujala krajně sexy posez na barové židličce. Vzhledem k tomu, že obličeje ostatních "kolegyň" vypadaly jako vyfocené přes rybí (nebo možná spíš velrybí) oko, o tělech nemluvě (na základce nám jeden protidrogový koordinátor vyprávěl, že po kokainu budeme mít prsa jako uši loveckého psa. Tam jich byla celá smečka), jsem pojala podezření, že si ten večer asi celkem máknu. Bohužel se naplnilo. První - můj vůbec první - zákazník byl takový umolousaný zhruba pětačtyřicátník. Nechtěl sice nic nadstandardního, ale i přes intenzivní sprchování mi přišel takový celý ublemcaný. Navíc děsně machroval, pořád někam telefonoval a kupoval to nejdražší pití, které ovšem v téhle červené díře rozhodně nepatřilo mezi obecně nejkvalitnější. Nejvíc si z téhle epizody pamatuju bizarní moment, kdy z rádia vedle postele, uprostřed mého prvního profi-koitu začala hrát písnička od Petry Janů "Moje malá premiéra". Nezadržitelně jsem se rozchechtala. Následně tam vtrhla tlupa jakýchsi zahraničních adolescentních sportovců, rozebrali si psí uši i mě a do rána jsem se z kolotoče bar-sprcha-postel nevymotala. Víckrát jsem do tohoto podniku nevstoupila a preventivně jsem zapomněla jeho název. Dalším hokusem pokusem byl bordel na Evropské. Svého času měl dobré jméno. Ale zřejmě to bylo už nějakou chvíli předtím, než jsem se v něm ocitla. Tady bylo "holek" jen pár. Prsa sice měly, pro změnu však většinou poněkud předimenzovaná, stejně jako zbytek těla. Ale byly to takové hodné tety. Tedy, co jsem stihla za ten jeden večer postřehnout. Jenom pár bylo i klientů. Všichni si vybrali mě. Kupodivu na mě tety nežárlily. Asi jim došlo, že tam s nimi moc dlouho nevydržím. Pánové byli ale milí, distingovaní a opět vesměs skoro všichni cizinci. Tenkrát jsem toho ještě za sebou neměla tolik, abych mohla posuzovat, ale teď už, navíc s odstupem, bych to zkusit mohla. Zákazníci nočních klubů se podle mě dělí na několik typů. Někteří z nich jsou nervózní jak prvňák, když jde poprvé do školy, třesou se jim ruce, melou páté přes deváté a většinou neúspěšně se snaží svou profesionální partnerku uspokojit. Další jsou "sráči". Ti mají naopak tendenci prostitutky pokud možno co nejdůrazněji a nejvýrazněji ponížit. Těm by dal člověk bombu mezi oči. Nebo radši do trenek. Vyznačují se nepříliš vyvinutým mužstvím a hrubiánským zacházením, jak verbálním, tak fyzickým. Pomáhá na ně vypít několik koktejlů B52. Další jsou "pánové Neodolatelní". Ti si nepřipouští jinou možnost, než že se do nich zamilujete. Pokud jim to nevyjde napoprvé, vytasí se s arzenálem parfémů, střevíčků, lichotek a historek. Doufají, že si budou moci udělat mnohem hlubší zářez na pažbě. Kurva je pro ně daleko významnější skalp než pipka z diskošky. A pak jsou tu ti, kteří se skutečně zamilují. Nad těmi si myji ruce. Já osobně jsem se nikdy nikoho ani podvědomě do této nezáviděníhodné role nepokusila nainstalovat. Přijde mi to nízké. Byť jsem byla prostitutkou, nikdy jsem nebyla zlatokopkou. To mi přijde prostě nefér. A možná ještě malinko nechutnější. Ale abych návštěvníkům bordelů nekřivdila, občas se mezi nimi vyskytne i normální jedinec, který si buďto chce užít netradiční zážitek mimo manželské lože nebo prostě nestíhá balit holky standardní cestou a trpí nedostatkem vřelé náruče nebo vagíny. A spousta z nich se prostě chce jen pobavit a nemá čas na kecy v kleci na baru v klasickém klubu. Nakonec jsem si našla trvalejší útočiště. Tenhle klub byl fakt úlet. Tolik pozlaceného nevkusu a rudého sametu koncentrovaného na jednom místě byste jen velmi těžko hledali. Dveřníka tam dělal chlápek, který hrál v reklamě na Mr. Propera. Jméno radši prozrazovat nebudu, pořád ještě existuje a zdá se, že kupodivu i prosperuje.  Snad jen, že se tam natáčel film Nestyda s Macháčkem v hlavní roli. To už jsem tam ale dávno nedělala. Téměř svlečených slečen tam byla spousta. Většina z nich ale byly ordinérní vyžilé typy s nepřející povahou. S jednou z nich jsem se ale skamarádila. Byla trochu švihlá. Nechala si naplést nádherné zrzavé dlouhé lokny - tenkrát bylo prodlužování vlasů v plenkách a platil se za to balík - za 40 tisíc. Původně měla krátké vlasy, což nebylo příliš rentabilní. Druhý den si je servala. Prý byly moc těžké. V tomhle podniku jsem zažila velkou spoustu sexuálních eskapád. Sem tam se vyskytl i pohledný a šikovný klient a to jsem neváhala si svou tvrdou dřinu patřičně užít. Jednoho rozkošného kolouška jsem ale odradila svojí prostořekou klapačkou hned v úvodu svého zdejšího působení. U uvítacího drinku mi začal skládat komplimenty na hromadu, přes kterou jsem na něj už skoro ani neviděla. Přišlo mi, že si ze mě dělá snad srandu. Tak jsem se ho zeptala, co to na mě zkouší. Měla jsem pocit, že pravidla jsou jasně daná a komplimentů netřeba - ještě jsem v tom moc neuměla chodit. Urazil se a odešel. Slabé sebevědomí, přestože vás okolí slovy i činy neustále ubezpečuje o opaku, je holt peklo na kolečkách. Kámoška Edita, ta s těmi neúspěšně napletenými vlasy, přitáhla jednou tzv. zlatá vajíčka neboli Adipex. Extrémně agresivní prostředek na hubnutí, který byl předepisován jen mega obézním lidem. Zobali jsme je jak lentilky. Fungovalo to podobně jako perník. I s negativními dozvuky. V té době jsem ale jela v drogách už celkem slušně - skoro až neslušně. Sice jsem bydlela pár metrů od klubu spolu se dvěma svědomitými báječnými teplouši, ale prakticky po každé směně jsem místo domů zamířila na afterparty. V tom "decentnějším" z klubů, kde si smažky neskáčou navzájem po hlavách bych si svého času mohla zřídit přechodné bydliště. Asi jsem byla závislá kromě drog i na sametu. Po čase už jsem ale byla unavená a otrávená z toho, že jsem byla pořád unavená a otrávená a rozhodla jsem se začít živit legálně a standardně - jako servírka. To, že jsem odešla ze dne na den, se pochopitelně nelíbilo velkým šéfům. Od Edity jsem se zpětně dozvěděla, že o mně těm ostatním vyžilým rašplím řekli, že jsem HIV pozitivní a proto jsem odešla. Tím pro mě definitivně sklapla škeble s třpytivou perlou erotické zábavy v centru Prahy - jak klub sám sebe definuje na webu. Přes veškerou snahu mi tendence ke slušné obživě moc dlouho nevydržely a začala se psát další kapitola podivného příběhu plného sexu, zrad, citů, pocitů, legrace a smutku. Příště: Luxusní štětka Minulý díl najdete ZDE.