Zkusila jsem hodně: stovky různých mužů, drogy, alkohol. Nakonec se mi podařilo pád do hlubin zastavit a peklo v sobě nechat zamrznout. Nejsem naivní, abych si myslela, že led ve mně nemůže roztát a já začnu žít tak, jak nechci. Prostředí malého moravského města, kam jsem se provdala, je ale tak svazující, že mi pomáhá se udržet a neuvolnit mé zkrocené emoce. Co je pro někoho deprimující, pro mne je osvěžující. Neuvádím zde své jméno, můj pseudonym ale odkazuje na minulost. Azazel je v židovské Bibli nadpřirozená bytost, někdy označovaná jako padlý anděl. Budu vám v několika dílech vyprávět svůj příběh. Někdo ho odsoudí, někdo se v něm pozná, někoho vzruší. Začínám dávat nohy od sebe.  Foto: Ignác Stříž Pokračování III. dílu: Linda se rozhodla, že mi ukáže svět. Svět německých ichtylů. Kromě toho, že mě vzala do několika pofidérních kasin plných nudných znuděnců, kteří si mysleli, že atraktivita se odvíjí od tloušťky šrajtoflí a objednávali šneky (svině klouzavý) jak na běžícím pásu, mě překecala, abych jí dělala sparring-partnerku při lesbo show. Jen mi pozapomněla říct, že naše apartní vystoupení se bude konat před více než tisícovkou německých motorkářů. Dokonce ušila oblečky pravěkých děv(ek) a sehnala paruky. Ty ale na holých hlavách držely poměrně blbě a ve víru vášně je nadobro opustily. Nakonec jsem vlastně měla pocit, že to byl zlatý hřeb našeho vystoupení. Taky jsme ho následně zakomponovaly do choreografie. Lindin sametový jazýček doposud nikdo nepřekonal. Ale třeba takový striptýz mezi buřty a klobouky se štětkou měl svým způsobem také kouzlo. Němci jsou pitomí. Ale v jistém ohledu nejsou o nic způsobilejší než ostatní. Nejradši mám asi Francouze. Ale o tom potom. Moje rodné město mi začínalo být malé. Navíc jsem se dostala na vejšku, takže jsem plynulým vlnivým pohybem vyrazila vstříc ku Praze. Ta mě zpočátku absolutně fascinovala. Tolik podnětů! Kupovala jsem jídlo bezdomovcům, proháněla se po Václaváku sem a tam, chodila zásadně s očima navrch hlavy, a to doslova, skvostnou architekturu jsem hltala plnými doušky, nechala se zaplavovat kýbly plnými lidských osudů, slastí a strastí. „Trpěla" jsem opakem agorafobie. Ale brzy jsou zatoužila po nějakém pikantním dobrodružství. Rodiče mě sice sponzorovali poměrně štědře, ale díky výletům za hranice všedních dnů a republiky, které jsem podnikala s Lindou, jsem měla laťku nastavenou přece jen o trochu výš. Koupila jsem si Annonci (tenkrát net ještě nebyl inzertním rájem) a do oka mi padl inzerát na slečnu obsluhující erotický chat. Momentálně, v roce 2014, erotické chaty živoří a pozvolna vyklízejí pole. Většina brigádnic pracuje z pohodlí domova. Ale tenkrát, v roce 2001 to bylo ještě velké rito, doposud neprozkoumané území mužských tužeb. Tak jsem se ho jala zkoumat. Ta vila stála na pražské periferii a obývali ji srandovní mafiáni každým coulem. V suterénu bylo pár pokojíčků, nebo spíš nepohodlných kójí, s koženým křeslem nebo žíněnkou, pro větší efekt pokrytými saténovým prostěradlem. Vibrátory měl naštěstí každý zaměstnanec vlastní. Klientela byla zahraniční a kupodivu to byli vesměs gentlemani. Sice se chatovací okno hemžilo pro mě to té doby neznámými anglickými pojmy jako cunt, asshole nebo cum, ale tahle písmenka namlátili jednou rukou do klávesnice jen neškodní onanisté snaživci, které jsem navíc vůbec nevnímala jako lidské bytosti. Nápomocna tomu byla i ona pro mě odosobněná angličtina. Pokud se některý z virtuálních „klientů" vybičoval k zaplacení privátní show, chtěli si kupodivu většinou jen povídat. Asi jim to samotným bylo blbý. Jasně, že někteří z nich chtěli za své doláče vidět vibrátory zastrčené do všech možných i nemožných otvorů, ale i to jsem vnímala spíš jako prču. Zajímaví byli hlavně kolegové. A to hlavně kluci. Jednoho z nich jsem pak po letech zaregistrovala v bulváru. Motal se okolo Ivety Bartošové v jednom z jejích down období. Svým způsobem byl tohle takový underground mezi erotickými chaty. Později jsem pracovala ještě v jiném. A ten fungoval jako dobře promazaný stroj. Společnost, která ho provozovala, sídlila v nejvyšším patře nad pasáží Světozor, holek tam bylo asi milión, každá jiný typ. A jiní byli i klienti. Drzejší, krutější a nesoudní. Mysleli si, že se jim tam zadarmo svléknete z kůže a zatančíte kankán s vibrátory strčenými i v uších. Výdělky byly čím dál tím bídnější, konkurence čím dál tím rafinovanější a mohutnější. Naštěstí si mě vybrali mezi tzv. toplessky. Což v praxi znamenalo několikahodinovou směnu u compu svlečená do půl těla a komunikaci s těmi, kteří na stránky zavítají. Byla to vlastně taková brána, předpokoj klasického chatu. A bylo to super. Kromě pár debžotů, které mí stálí konverzační partneři hezky rychle a spolehlivě udusali hned v zárodku, jsem se měla báječně. Vznikla tam totiž bezvadná parta, přičemž nepopírám, že oni mě milovali a byli na mě svým způsobem závislí, zatímco já se nechala zasypávat komplimenty a konverzovala s nimi o všem možném i nemožném. A nikomu nepřišlo divné, že mi chybí tričko. Na topless chatu jsem se bohužel naučila jednomu pofidérnímu zlozvyku. V té době termín duckface ještě vůbec nebyl definován. Ale já jsem ho vytrénovala k dokonalosti. Viděla jsem se totiž v malém okénku vedle chatovacího okna  a chtěla působit přitažlivě. Vlastně netuším, co holky pudí ke špulení ksichtu, nejspíš mají pocit, že propadlejší tváře a našpulená ústa jsou prostě a jasně sexy. Nepranýřujme je (se) za to, je to podvědomý grif. Nejhorší je, že mi to zůstalo. Jakmile projdu kolem výlohy nebo zrcadla, zkroutí se mi držka do duckface. Takže bych, i kdybych neměla temnou minulost, nemohla do Vyvolených, protože interiér obložený zrcadly by byla moje mediální smrt. Nehledě na to, že by mi z těch kolegů asi houklo. Z mého teplého saténem obloženého křesla mě po dvou letech vyhodili na minutu. Postěžovala jsem si klientům, že mi dali pokutu, protože jsem měla zároveň s chatem otevřený web a surfovala. Bohužel si to přečetl i šéf. Někdy v té době jsem začala vymetat pražské housové party. Hned v úvodu mi došlo, že bez drog to nebude taková švanda, a vzhledem k tomu, že k sobě odjakživa přitahuji nestandardní existence, jsem o ně neměla nikdy nouzi. Přiznám se, že kokain mě nikdy nebavil. Přestože jsem si ho koupila asi jednou v životě, vyšňupala jsem ho tak vagón. Jediné, k čemu je podle mě dobrý, je, když jste už totálně na hadry a chcete na afterparty strašit ještě pár hodin a působit přitom, že jste ještě aspoň trochu v původním tvaru. Já jsem milovala extázi. Zažila jsem díky ní spoustu srandy. Problém je, že si z toho skoro nic nepamatuju. Narozdíl od mého těla. To mi ještě po x letech abstinence dává sežrat krajně nešetrné zacházení. Ale chechtáky postupně docházely. Vzhledem k tomu, že jsem měla vnitřní hranice dávno zpřelámané, a podvědomý hlad po extrémních pocitech neutuchal, vyrazila jsem jednoho krásného večera do bordelu kdesi na Žižkově. Mozek jsem hodila na několik let do formaldehydu a šlápla na plyn. Příště: Tvrdej třpytivej chleba Pokud si chcete přečíst předchozí díly, můžete zde: I. díl II. díl III. díl