Zkusila jsem hodně: stovky různých mužů, drogy, alkohol. Nakonec se mi podařilo pád do hlubin zastavit a peklo v sobě nechat zamrznout. Nejsem naivní, abych si myslela, že led ve mně nemůže roztát a já začnu žít tak, jak nechci. Prostředí malého moravského města, kam jsem se provdala, je ale tak svazující, že mi pomáhá se udržet a neuvolnit mé zkrocené emoce. Co je pro někoho deprimující, pro mne je osvěžující. Neuvádím zde své jméno, můj pseudonym ale odkazuje na minulost. Azazel je v židovské Bibli nadpřirozená bytost, někdy označovaná jako padlý anděl. Budu vám v několika dílech vyprávět svůj příběh. Někdo ho odsoudí, někdo se v něm pozná, někoho vzruší. Začíná se nám to rozjíždět                    (Foto: Ignác Stříž)  

Pokračování druhého dílu:

První byl Viktor, neurotický student plzeňských práv (tenkrát ještě měly dobrou pověst) s křehkou duší zabalenou do temné, tvrdé skořápky. Měl hrozně velký péro a sklony k sadismu. Moje submisivní já se tetelilo blahem. Souložili jsme zásadně v autě u nějaké libové vyhlídky. S úsměvem vzpomínám, jak jsem si jednou v třeskutém mrazu na sebe vzala jen kabát a podvazky. To zrovna chtěl jít někam do čajovny, vysekávat mi svými dekadentními kecy díru do hlavy. Ale rychle si to rozmyslel. Nejradši měl bílou kůži, která se neopálila pod plavkami. Další byl Kryštof. Krásný, divoký, zraněný snad už od narození, s laníma očima. Připravila jsem ho o panictví a o iluze. Kryštof nikdy nevěřil světu. A po mé intervenci se ve své nedůvěře jen ujistil. Dodnes si to vyčítám. A pak se v zorném poli mého srdce zjevila Linda. Ta pro změnu zkazila mě. Měla dredy, tělo dvanáctileté cácorky a piercing v poštěváčku. Taky byla uvnitř křehká, ale otřískala se už o spoustu životních rohů, takže její psychika byla značně nakřáplá. Zastírala to světáctvím. Neměla ráda sama sebe stejně jako já, což byl ideální odrazový můstek k té hromadě experimentů, které jsme společně podnikaly. Původně se se mnou začala bavit, protože jsem se líbila klukovi, po kterém toužila. Fígl byl v tom, že já jsem ho nechtěla, pročež on chtěl mě - primární pravidlo vztahových vesmírů. S Lindou jsme se ale chtěly navzájem. Vzpomínám si na její něžné i rozkošně zákeřné doteky a polibky pod peřinou, ve vodě, ve frontě v krámě, ve škole, když nebyl nikdo nablízku... Ostříhala mě, stejně jako sebe, strojkem téměř dohola. Připadala jsem si jako nahý tenisák. Paradoxní bylo, že ač jsem se osobně žensky příliš necítila, úchyláci to viděli jinak. Nikdy jsem jich nepotkala tolik než právě tehdy. Největší masakr byl slizký těžkotonážní týpek ve svítivě růžovém polo tričku, kterého jsem si stopla cestou z Prahy. Ale možná stojí za zmínku i dění, které tomuto předcházelo. Vyrazila jsem do Prahy na koncert. Už na nádraží jsem se zasekla s partičkou Italů. Popíjeli jsme ve Fantově kavárně - uznávám, divné místo na mejdan - a pak zamířili do jejich hotelu, kdesi na periferii. Ten nejhezčí měl vážně super rytmus v těle. Když jsem se odsud vymotala, bylo už hrozně pozdě, v Roxy jsem potkala akorát uklízečky, a došlo mi, že jsem to poněkud nedomyslela a nemám kde spát. Byla jsem tehdy celkem kaskadérka a hlavně kráva, takže jsem zamířila opět k hlaváku - že se vyspím na lavičce. Prakticky mi nebylo co ukrást, ale byla strašná kosa. Potkala jsem tam takového santusáka, který kategoricky prohlásil, že jsem se zbláznila a měla bych jít spát k němu domů. Byla mi taková zima, že jsem se moc dlouho přemlouvat nenechala. U toho chlapíka doma to byl čistý bizzar. Dveře měl zamčené zámkem na kolo, odpojenou elektriku a peřinu mi místo knoflíků zašil jehlou a nití. Ale choval se jako gentleman. Ani se mě nedotkl a vyprávěl mi příběhy. Ráno si šlehnul perník, což jsem vnímala jako velké rozčarování a cestou na osudného stopa mu spílala. To jsem ještě netušila, že brzy zjistím na vlastní buňky, co je pervitin zač. Ale teď zpět do auta k úchylkovi. Jezdila jsem tenkrát stopem prakticky pořád. Měla jsem nacvičené konverzační smyčky, které jsem pouze obměňovala podle typu řidiče. Tenhle se ale lehce vymykal. Vůbec nemluvil. A když konečně spustil, stálo to fakt za to: „Máš tři možnosti," prohlásil. „Buď mě vykouříš nebo si zašukáme nebo tě vyhodím tady v lese." Jemně mi poklesla čelist a zapnula jsem mozek na 200% výkon. Podotýkám, že tenkrát nebyly mobily a měla jsem podpatky. Nebudu vás napínat, vykryla jsem to, ukecala jsem ho, že d) je správně. Vysadil mě až v nejbližším městě, které bylo ale od onoho lesa vzdálené asi 50 kilometrů. Linda měla podobný zážitek. Jen se zachovala přesně obráceně. Nechala si zaplatit. A pak ještě mockrát. A mě do toho zangažovala též. Kdybych onehdy tušila, kam přesně povedou ty dveře do pekla, které jsem ze zvědavosti rozrazila dokořán, radši bych si amputovala nohy. Jmenoval se Rudolf. Bylo to tlusté nafrněné prase. Měl áčkovou blonďatou kozatou přítelkyni, která se našich dýchánků taktéž pravidelně zúčastňovala a variabilní kancl v centru města. V něm jsme se scházeli a proplétali údy. Za dva litry. Bylo mi z toho všelijak, ale připadala jsem si vlastně jako hrdinka. Vždyť říkám, byla jsem kráva. Bylo mi jasné, že prodat samu sebe vygeneruje spoustu emocí. A já byla sběratelka pocitů. A ty peníze jsem vnímala jako špinavě vydělané. A špinavě vydělané peníze se musí špinavě utratit. Takže jsme je všechny s Lindou prokalily. Tenhle systém jsem aplikovala i později - v Praze - tam už to ale bylo o jiných penězích a jiných mejdanech. Příště: Malá holka ve velkém světě Druhý díl si přečtěte zde  První díl si přečtěte zde