<pokračování předchozího dílu:> V Paříži jsem pařila ještě mockrát. Ale escortu-čubiček přibývalo geometrickou řadou a tím úměrně klesaly výdělky. Můj francouzský úpadek "vyvrcholil" v momentě, kdy o mně klient, se kterým jsme si zrovna nepadli do noty, protože to byl slizký omezenec s nadstandardními požadavky i výbavou, napsal do LeGuideRose – neboli průvodce zákazníků, olbřímí sbírky bezprostředních hodnocení zákazníků – lživé a dehonestující revíčko. Binární tamtamy fungovaly spolehlivě. Vtipné je, že v roce 2005 zmiňovaný web hackla rumunská agentura, která tak chtěla ze svých šlapek udělat escortní hvězdy, a v podstatě ho poslala do kytek. Červený průvodce ale fungoval i pozitivně. A to velmi. Pokud se sešlo víc adorujících hodnocení po sobě, měla jsem o zábavu v podobě netrhnoucích se dveří postaráno. To se mi stalo v Římě. Italové mi nosili kytky, knížky o kytkách, bonboniéry... A taky eura. Ty byly nejsladší. Jsou ale dvě destinace, na které nevzpomínám zrovna s úsměvem na rtu a v srdci – Atény a Amsterdam. Na Řecích mi přijatelné připadá akorát jídlo. Jinak jsou to žoviální hovada. Alespoň ti, se kterými jsem se setkala. A nebylo jich zrovna málo. Protože "klasické" práce ubývalo, jeden pražský známý nám dohodil několik melouchů. A to bylo teprve maso. Jeden z tvorů, kteří když souhlasí, vrtí hlavou a naopak, si mě pozval do svého kanclu, kde si to se mnou dost neurvale rozdal. Tedy já jsem se toho účastnila čistě mechanicky. V jeden moment se polekal, jestli si náhodou nespletl otvory. To by si totiž musel připlatit. Dodnes se při vzpomínce na něj otřesu hnusem. Pak se tam taky vyskytoval jeden exot, který byl mým stálým klientem. Brýlatý tydýt, který mě bral na večeři do Friday's, a když jsem mu vyprávěla své sexuální zážitky, vlhly mu vzrušením dlaně. V rámci řeckých kratochvílí jsem si udělala několikrát i výlet na Chalkidiki. Smůla jen, že jediné památky, které jsem tam viděla, bylo letiště, vibrátory a rohová vana v koupelně jistého hotelu. Prostě Řecko nebrat. A to bylo ještě dávno před krizí. Očividně už se k ní v té době schylovalo. Člověk by si byl pomyslel, že Amstr má ve čtvrti červených luceren svých děvek dost. Ale znavení businessmani, kteří většinou tráví mládí i stáří poletováním mezi metropolemi, se ve valné většině případů ubytovávají v hotelích poblíž letiště. Stejně jako eskortní poletuchy. Prvních pár návštěv v Amsterdamu fungovalo všechno, jak mělo, ale pak se tam nakýblovaly frajerky z pobaltských republik, které měly jednak celkem slušný design, ale především žádné zábrany a ceny mnohem lidovější, než velel dosavadní úzus. Šlo to z kopce. Ne pozvolna, ale držkopádem. Jednou jsem se tam potkala s Lindou. Ano, přesně s tou, která mi prošlapala cestičku ke šlapání. A protože to byla dívka činu a já jsem se v její přítomnosti měnila v poslušnou subinu, nechala jsem se opět překecat. Opět k píčovině. Linda vymyslela, že na Amsterdam dlabeme a pojedeme navštívit jejího mecenáše do Londýna. Hned. Srandovní scénka nastala, když nás na letišti zastavili a chtěli nám prohledat kufry. Sice jsem bezmyšlenkovitě na vrchu zapomněla seznam klientů s cenami, ale to celníky moc nezajímalo. Zasekli se na energy drincích Semtex. To jim hlavy chvilku nebraly. Londýn byl prima. Až na to, že s Lindou to byl klasický sekec mazec. Já jsem v podstatě slušná dívka, která si velmi nerada říká o peníze. Vyhovovalo mi, že v klubu, ale i při escortu, byly podmínky jasně nalajnované. Tady to po celou dobu viselo ve vzduchu. A vzhledem k tomu, že to nikdo neuchopil a nepoložil na stůl, šukala jsem několik dní v Londýně za byt a stravu. Jo, vlastně, koupil mi neonový ponožky.   Příště: Záchranný kruh   Pokud vás zajímají předchozí díly tohoto neobvyklého životního příběhu, čtěte zde: 1. díl – Pastelky 2. díl – Sexuální praxe 3. díl – Špinavé peníze 4. díl – Vibrátor v uchu 5. díl – Tvrdej třpytivej chleba 6. díl – Luxusní štětka 7. díl – Paříž - město hříchu