Pokračování předchozího dílu Největší a nejprestižnější podnik své doby se nacházel co by kamenem dohodil od pražského náměstí Míru. Desítky blondýn, brunetek a zrzek různých typů: elegantní, exotické, lolitky, přifouknuté sexbomby, obyčejné holky od vedle... Všechny mladé, po pár panácích krásné (ale spousta z nich i za střízliva), s nohama až na zem, téměř všehoschopné, přítulné, diskrétní a většinou pod zmalovaným úsměvem smutné. Zpočátku mě to tam nehorázně bavilo. S některými kolegyněmi se sice dalo konverzovat jen s mozkem přepnutým na vegetativní funkce, ale skvěle tam vařili (po jejich stejku s pepřovou omáčkou se mi dodnes stýská), pokoje byly s přimhouřením oka luxusně a vtipně vybavené - nejvychytanější byl kosmonautský s postelí ve tvaru měsíčního kráteru a hvězdnou oblohou, na kterou jsem se poměrně často dívala. V zrcadlovém pokoji bylo lepší předstírat emoční zaujetí a intenzivní prožitek vyjádřený zavřenýma očima, v rytířském byl trůn (mimochodem zajímavá proprieta, zejména hádejte k čemu), v římském byla obrovská postel přes půlku pokoje - ideální k orgiím. Pár jsem jich v něm zažila a nebylo to úplně marné. Hlavně když u toho byla Gina - nejkrásnější děvka pod sluncem. Když Gina tančila striptýz v hlavní společenské místnosti, kde si klienti vybírali společnost na příštích pár desítek minut, slintaly snad i stěny. Gina byla nádherná, šťavnatá, sladká dračice s nádhernýma přírodníma kozama a nejroztomilejším kukučem v celé Praze, sexy hlasem a rytmem v těle i srdci. A vybrala si mě. Trojky dělala zásadně jen se mnou. A poměrně často. Byla jednou z nejvytíženějších. Stačilo, aby se párkrát omotala okolo tyče, zahodila při tom všechno včetně plyšových kočičích oušek a zákazníci málem vyhlašovali dražbu. Řekla mi, že jí z těch všech holek přijdu nejnormálnější. Sice nechápu, jak k tomuto závěru došla, protože moje vzdálenost od normality byla toho času porovnatelná se vzdáleností od začátku do konce vesmíru, ale radši jsem jí to nevymlouvala. A pak se odnikud zjevila Eva - slovenská atomovka s aristokratickými rysy, která také nebyla nikomu lhostejná, manipulátorka par excellence, rozháraná dušička, která zvolila nejvhodnější mimikry do bordelu - sarkasmus a porouchané brzdy. Zabouchla jsem se. Naštěstí (i když v tomto případě zpětně nahlédnuto spíš naneštěstí) mi lovestory s děvčaty vždycky celkem vycházely neboli nelítala jsem v tom sama. Eva byla kouzelná. Byla s ní strašná prča. Mluvila prakticky jen v odbourávacích hlodech. Ale zároveň mě skoro až násilím zatáhla mezi své srdeční chlopně a omotala se mi kolem nohy. Klienti si nás ale do jedné postele moc často společně nebrali. Na rozdíl od živelné Giny, jejíž entusiasmus byl mému velmi podobný, Eva působila étericky a distingovaně. Na první dobrou tak přitahovala vesměs elegantní nudné páprdy. V těsném kontaktu s Evou jsem strávila několik divokých let, takže o ní ještě uslyšíte. Jenom bych ještě ráda vykreslila vnější (nebo možná spíš vnitřní) obrysy své bisexuality. Bisexualita je erotická, emocionální a/nebo sexuální přitažlivost k mužům i ženám, říká kamarádka Wikipedie. V mém případě vždy převažovala stránka emocionální. Fyzicky vzato oceňuji krásu (některých) žen a s hrstkou z nich jsem ochotna si pohrát až k orgasmu. Klíčové je pro mě charisma. A taky se mi líbí spíš anorektičky než kypré baby. Ale zároveň rozhodně chápu, že chlapi to mají obráceně. Nejlíp mi to paradoxně udělala jedna klientka, kterou s sebou přivedl manžel. Byla zkušenější než já, což bylo fakt podivuhodné. A vůbec se to nebála projevit, což bylo opravdu slastné. Manžel jenom valil bulvy, zatímco my jsme si užívaly. Bylo to tak dobré, že bych na konci nejradši zaplatila já jí. To se ale stalo v Amsterdamu. Vraťme se ještě na chvilku na Vinohrady. Jen pro objasnění, v tomhle bordelu fungovali tzv. manažeři, což nebylo nic jiného než bandička ofiko pasáků, kteří získávali provize, pokud byl obchod s růžovým masem na jejich doporučení nakonec dokonán, vznášeli se pyšně dva centimetry nad zemí a brázdili hlavní místnost. No, byli to kreténi a blbky, co vám budu povídat. Ale pořád menší než my. Oni totiž prodávali jenom své svědomí, my těla a duše. Jeden klient si mě vybral jakožto společnost na dovolenou do Thajska. Moje nefalšované, skoro až dětské nadšení okamžitě zchladila vystíhovaná Evina, která mi do hlavy nasadila brouka, nebo spíš tarantuli, že mě tam určitě prodají. Podotýkám, že můj mozek byl stále bezpečně uložen ve formaldehydu, protože jinak bych se jí musela vysmát a smát se ještě teď. Myslím, že v Thajsku mají vlastních kurev (nejen ženského pohlaví) dost. A tmavooká brunetka by se jim asi úplně nehodila. Letěla jsem úplně poprvé v životě. Měla jsem děsný strach, takže jsem se před odletem ožrala jak doga. Letěla s námi ještě jedna kolegyně. V té době jsem se snesla prakticky s každým, optimismus mi stříkal z uší a svět jsem vnímala jako jednu velkou diskotéku. Ale tahle paní mě srala. Prohlašovala o sobě, že vypadá jako Sophia Loren a myslela si, že zná všechny záhyby života. Ale ještě trochu víc mě srali naši hostitelé, takže jsme se se „Sofií" proti nim mírně spikli. Thajsko bylo bombastické. Jeden velký levný úsměv, který strašně dobře (pálivě) chutnal se spoustou nových nepřekonatelných podnětů a zážitků. A dva nudní téměř důchodci. Jeden tlustoprd a druhý vysušený a vyuzený. Ale kupodivu byli celkem vnímaví. Naši antipatii prokoukli záhy a pokud si dobře vzpomínám, cosi podobnému sexu proběhlo zhruba 3x za celých 14 dní. Kamenem úrazu bylo totiž mimo jiné i to, že jsme za tuhle dovču nedostali zaplaceno. To jsme ale věděli předem. Jenom jsme netušili, že nás to bude postupně prudit čím dál tím víc. Holt dovolená s někým, koho neznáte a znát vlastně ani nechcete, není dobrý nápad. Ale jinak to tam bylo boží. Jednou nás vzali na místní diskošku. My jsme tam řádily jak černá ruka a oni (naši ananasodárci – každý den nám totiž k snídani agilní Filipínec servíroval čerstvý ananas) znuděně popíjeli Mai Tai. Pak jim došla trpělivost a normálně nás tam sprostě nechali. Zapomněla jsem zmínit, že jsme bydleli na jachtě kotvící pár stovek metrů od pobřeží. Ale my jsme si ten večer ošéfovaly lepší nocleh. Skupina rozkošných tureckých fotbalistů nás svými krásnými těly oblažovala až do rána bílého. Za svítání jsme pokorně sklopily uši a nechaly se Filipíncem odvézt zpět na naši bárku. Do konce dovči s námi prakticky nekomunikovali, ale to vůbec nebylo na škodu. Rodičům jsem po návratu řekla, že jsem začala chodit do solárka (bylo to totiž okolo Vánoc). Mimochodem, moji rodiče si dodnes myslí, že jsem ještě v životě neseděla v letadle, přestože jsem díky takzvaným sex tours procestovala celou Evropu křížem krážem. Ale o tom příště. Na závěr této kapitoly vám prozradím ještě jednu praktickou nechutnost. Tušíte, jak vyřešit situaci, když prostě musíte souložit, ale máte zrovna vyvěšenou rudou vlajku? Celkem jednoduše – prostřednictvím houbičky na nádobí. Víc to radši rozvádět nebudu... Příště: Paříž – město hříchu Zajímají vás předchozí díly? 1. díl naleznete ZDE 2. díl  ZDE 3. díl  ZDE 4. díl ZDE a 5. díl ZDE