Zkusila jsem hodně: stovky různých mužů, drogy, alkohol. Nakonec se mi podařilo pád do hlubin zastavit a peklo v sobě nechat zamrznout. Nejsem naivní, abych si myslela, že led ve mně nemůže roztát a já začnu žít tak, jak nechci. Prostředí malého moravského města, kam jsem se provdala, je ale tak svazující, že mi pomáhá se udržet a neuvolnit mé zkrocené emoce. Co je pro někoho deprimující, pro mne je osvěžující. Neuvádím zde své jméno, můj pseudonym ale odkazuje na minulost. Azazel je v židovské Bibli nadpřirozená bytost, někdy označovaná jako padlý anděl. Budu vám v několika dílech vyprávět svůj příběh. Někdo ho odsoudí, někdo se v něm pozná, někoho vzruší.   Pokračování předchozího dílu Předem i zadem svého dalšího faktograficko-citového výlevu z minulosti, za kterou jsem zamkla patnáctery dveře a snědla všechny klíče, se omlouvám za nemístnou časovou prodlevu od posledního dílu. Upřímně řečeno, nořit se do své osobní žumpy mi činí čím dál tím větší potíže. Jestli si myslíte, že děvčata, která se živí vagínou a entuziasmem nemají výčitky svědomí, jste na omylu. Když jsem byla připoutána v centrifuze děje, razila jsem myšlenku, že se nikdy nesmím zastavit, abych neměla čas sama o sobě přemýšlet. Ale to bych se asi musela přidat do Klubu 27, přičemž umírat se mi rozhodně nechtělo. Šlápnutí na brzdu a přelítnutí přes řidítka cyklouše s rudou omotávkou tudíž muselo jednou neodvratně přijít. Vymotala jsem se z toho poněkud atypickým způsobem - díky homeopatikům (taky jsem předtím, jako 94 % z vás, myslela, že synonymem tohoto slova je placebo). Skoro každý den jsem koukala z okna na spící město a po tváři mi líně tekla slza - litovala jsem svých činů. Ačkoli, a za tím si pevně stojím, jsem nikdy nikomu jinému než sama sobě neublížila. Návštěvu u homeopata jsem dostala jako dárek. Samospásným kuličkám jsem sic nikdy předtím nevěřila, ale pan homeopat mě rozsekal. A znovu lépe poskládal zpět. Hojivé účinky měla už samotná konverzace definující problém. A kuličky už jen dokonaly dílo. Od té doby svůj několikaletý pokus o sebedestrukci nevnímám negativně a neznám výčitky svědomí - paušálně. Ale zpět na centrifugu. Sice se mi dělá blbě, i když ji vidím na obrázku, ale prostřednictvím peněz, kaleb, drog, obráceného biorytmu a přátel z branže, jsem v té své životní byla pevně připásaná. První záchranné lano mi hodila nová škola. V 25 letech jsem se dostala na svůj vysněný obor na filosofické fakultě. Ale jednak jsem si mezitím ufetovala polovinu mozku a hlavně jsem byla zvyklá na poněkud nadstandardnější životní styl, který se se studentským příliš neslučoval, a navíc byli spolužáci asexuální suchaři, kterým se budoucí akademická dráha odrážela v zuřivě se lesknoucích pohledech. Nebudeme chodit kolem horkých skript. Vydržela jsem to tři semestry. Podstatnější byl ale vztah, který se mi zcela nepochopitelně podařilo navázat. Seznámili jsme se, kde jinde, než v klubu. Celé první ráno, dopoledne a odpoledne po mejdanu s velkým M jsme strávili v obřím dinosauřím vejci před nákupním centrem Flora a vyměňovali si komplimenty a následně pak u něj doma genetické informace. Tomáš byl ztepilý, vtipný, chytrý, kreativní magor. Po dvou týdnech jsem se odstěhovala od Eviny z bytu, kde se občas v důsledku kopice koksu vypařil celý den. Zpočátku bylo všechno jak z telenovely. Pak ale začalo peklo na kolečkách. S Tomášem jsme poměrně často zneužívali zakázané látky. Byla prča, on kroutil končetinami jako pan Úžasňák a vymýšlel kokotiny. Já se smála a myslela si, že jsem šťastná. Pak si ale začal ob večer bílé víno obzvláštňovat Rohypnolem, různě padal přes nábytek, mlel z cesty a vůbec. Aby ale nedošlo k mýlce, přes týden vzorně chodil do poměrně prestižní práce, kterou zvládal pravou přední a já "předstírala" studium na vysoké škole. Ve finále začal bojkotovat náš sexuální život. Velmi důsledně. Já se mohla utoužit a usoužit. Dnes se na to koukám střízlivějším pohledem a svým způsobem ho chápu, ale tenkrát jsem byla sexem opilá a sycena permanentně a s jídlem pochopitelně rostla chuť.  Takže, když narazíte na zavřený krám, je to průser. Mezi jednotlivými tesknými vzlyky jsem mohla vzteky puknout. Masturbace a tour, na které jsem pořád ještě tajně jezdila, mi moc nepomáhaly. Naopak. Co se týče tour (podrobněji popsaných v předchozích kapitolách), teď už to bylo spíš jen takové paběrkování. Sem tam se vyskytl sympatický escortní melouch v Praze, ale klienti v zahraničí byli čím dál tím hrubší, protože se objevila spousta holek z pobaltských republik, které si nechaly strkat cokoli kamkoli a ani u toho nemrkly. Paříž byla už úplně přesycená. Doma jsem si dala zážitek, který bych si radši byla bývala odpustila - mužstvo hokejové Sparty. Sparťany obecně považuji za lopaty, ale co předvedli tihle namakaní neandrtálci, bylo moc i na Sparťany. Byl to masakr - sbíječky hadr. A pohrdání jim stříkalo, spolu s potem, snad ze všech pórů na těle. Další záchranné lano se mi pokusil hodit jeden z klientů - šílený americký právník, který se vždycky vyšňupal tak, že s ním nebyla skoro rozumná řeč, natož (naštěstí) jakákoli akce. Byl mnou posedlý, což mi vůbec nebylo příjemné. A pořád po mně házel peníze, což bylo o kousek příjemnější. A to i poté, co odjel do Ameriky, kam jsem za ním měla přijet. Dodnes nevím, jestli jsem neudělala chybu, když jsem tuhle šanci vyskrečovala. Ale jak jsem už naznačila - byl moc. A být s někým, kdo je moc, někde, kde nemáte vůbec žádné zázemí, to už mi připadalo jaksi přespříliš. S Tomášem jsme se rozešli poté, co jsem se vrátila z víkendu od rodičů a načapala u něj Evinu v nedbalkách. K ničemu prý sice nedošlo, ale zřejmě jenom proto, že ona jím pohrdala. Po pár týdnech trucování jsem se nastěhovala zpět k ní. Chvilku jsme cukrovaly, pracovaly společně, vymetaly mejdany, to, co jsme smetly na lopatku, pak konzumovaly doma a mysleli si, jak zábavný život nevedeme. A pak jsem potkala otce svého dítěte.   První díl naleznete ZDE, druhý ZDE a další pak v ROZCESTNÍKU.