Šílený Syd plný šílených nápadů
Kdo by neznal jednu z nejslavnější kapel 20. století art-rockový gigant jménem Pink Floyd. Jedna z nejvlivnějších kapel všech dob vznikla již v roce 1965, kdy se dala dohromady původní čtveřice čítající basáka a pozdějšího lídra Rogera Waterse, bubeníka Nicka Masona, klávesistu Richarda Wright a hlavního kytaristu a frontmana Syda Barretta. Příběh posledního jmenovaného patří k těm nejsmutnějším kapitolám rockové historie.
Nesmírně nadaný muzikant proslul svými neotřelými hudebními i textařskými postupy a z malé undergroundové kapely udělal rázem jedno z nejslavnějších hudebních jmen v celé Británii. Psal se rok 1967 a rádiím začínala vládnou psychedelická vlna, kterou pro běžného posluchače do stravitelné podoby převedli The Beatles se svým Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. A tam kde Brouci se svým popíkovým Seržantem skončili, začali mladí Floydi s revolučním albem The Piper at the Gates of Dawn plným šílených textů o myších, čínské filozofii a vesmíru, podpořeni naprosto přelomovým zvukem, který měl téměř celý na starosti právě Syd Barrett.
Deska byla úspěchem a kapela se připravovala na velkou kariéru. Tedy, až na Syda Barretta, který nebyl připravený ani sám na sebe. Nadaný umělec totiž vlivem duševních problémů, které navíc zhoršovalo obrovské množství drog, především tehdy ještě legálního LSD. Z milého, i když trošku excentrického mladíka se stal nevypočitatelný šílenec, kterého jeho blízcí v podstatě přestávali zvládat. Kamarádi z kapely pak byli ze svého frontmana vyloženě zoufalí. Kolikrát se stalo, že Syd prostě na koncertě nebyl schopný fungovat – jednou přišel na podium, poté co si do vlasů vetřel tolik gelu na vlasy, že mu během hraní začal téct po celém obličeji, takže nebohý Syd neviděl na publikum. Jindy beze slova stál na podiu a brnkal po celé vystoupení jen na jednu strunu. Časem se ale jeho zdravotní stav natolik zhrošil, že začal být doslova nebezpečný jak pro sebe, tak pro své okolí. Traduje se, že jednou téměř umlátil svou přítelkyni mandolínou, protože si vlivem halucinací myslel, že ho chce zabít. Jindy se choval tak nevypočitatelně, že jeho spoluhráčům nezbylo nic jiného než ho zavřít do skříně.
Náhradník za nejlepšího kamaráda
Kapele došlo, že takhle to dál nepůjde – sice o svého kamaráda a lídra nechtěli přijít, ale další vystupování s ním nepřicházelo v úvahu. Nakonec zbylí členové Pink Floyd došli ke kompromisnímu řešení. Syd bude nadále s kapelou skládat a hrát ve studiu a na podiu ho nahradí jeho nejlepší kamarád ze školy David Gilmour, který v londýnském undergroundu patřil mezi populární kytaristy. Ze začátku se zdálo, že by kapela mohla v pětičlenném složení fungovat, jenže Syd se odmítal se svou vedlejší rolí smířit a tvrdošíjně k rozčilení zbylých členů kapely neustále narušoval koncerty svým šíleným chováním. I když kapela v novém složení nahrála ještě jedno album s názvem A Saucerful of Secrets, bylo všem jasné, že se budou muset se Sydem rozloučit. Když pak jednou jeli na koncert, překvapilo Gilmoura, že nikoho nenapadlo Syda po cestě nabrat. Zbytek kapely mu oznámil, že Barrett u nich jednoduše skončil. Ještě několik měsíců pak Barrett chodil na koncerty Pink Floyd, tentokrát jako divák – podle svědectví přítomných si vždy stoupl do přední řady a upřeně koukal na Gilmoura jako by mu vyčítal, že ho vyštípal z vlastní kapely, za což ale nebohý David nesl ze všech členů formace nejmenší podíl.
Přestože v novém složení skupina Pink Floyd zaznamenala vyloženě fenomenální úspěch, vyčítali si členové ještě dlouhé roky, že se na svého kamaráda vykašlali. Nejhůře pak celou situaci nesl citlivý Gilmour, který do dnešní doby cítí vůči svému bývalému nejlepšímu příteli obrovský pocit viny. Dodnes tak na všech svých koncertech nezapomene zahrát Barrettovy písně jako poctu jednomu z největších talentů, které kdy existovaly.