“Supermarket plnej bláznů”

Obrázek uživatele Ivan Brezina
14.11.2014, 19:11
Listopad 1989 nás osvobodil z koncentráku. Se svobodou ale bohužel neumíme zacházet.
Když 17. listopadu 1989 u Botanické zahrady přehradil studentskému průvodu cestu policejní kordon, musel jsem z houstnoucího davu odejít. Kamarád, který měl v sádře vymknutý kotník, mne totiž poprosil, abych mu pomohl odbelhat se domů. Asi o hodinu později jsem pak na Národní třídu dorazil, až když už bylo po všem. Přišel jsem tak o zásluhu “nastavit záda obuškům totalitního režimu”. Jistá nadsázka je myslím namístě. My “revoluční studenti” jsme si totiž před pětadvaceti lety připadali div ne jako Blaničtí rytíři. Byla v tom obrovská naivita, daná už tím, kolik nám bylo let. Dějiny pádily kolem nás a my se namyšleně domnívali, že změna režimu proběhla naší zásluhou. Ne – šlo prostě jen o šťastný vývoj geopolitické situace. Minulý týden mi to palčivě připomněl rozhovor s Miloušem Jakešem v Lidových novinách. “Kůl v plotě” v něm přiznal, že kdyby tehdy komunisté měli podporu Moskvy, bývali by nás rozstříleli tanky stejně, jako to v červnu 1989 udělali Číňani na Náměstí nebeského klidu: Karikaturista Vladimír Jiránek v jednom svém starším kresleném vtipu prorokoval lidstvu jen dvě alternativy budoucnosti: buď koncentrák, nebo “supermarket plnej bláznů”. Po listopadu 1989 už žijeme ve druhé variantě. Lepší je v tom, že z koncentráku se hůř utíká. V supermarketu jsme zaprvé dobrovolně a zadruhé nám v něm zůstává možnost nekupovat, respektive kupovat jen to, pro co se dobrovolně rozhodneme. Stačí jen nepodlehnout iluzi, že náš život bude lepší jen díky výměně mobilního telefonu za lepší model. Máte svobodu volby, kterou jsme před pětadvaceti lety neměli. Regály přetékající zbožím jsou už z principu příznivější situací než prázdné regály v zemi obehnané ostnatými dráty. Je to banální pravda, ale v kritice konzumního dneška se na ni bohužel často zapomíná. Child_survivors_of_Auschwitz Tyhle děti z Osvětimi na tom byly samozřejmě mnohem hůř než obyvatelé předlistopadového Československa. Ale princip života za ostnatými dráty byl stejný. Listopad 1989 nás z Jiránkova koncentráku doslova “hodil do svobody”, se kterou jsme ale neuměli zacházet. Byli jsem na tom stejně, jako když fanatičtí ochránci práv zvířat “osvobodí” norky z klecí na kožešinové farmě. Zvířata se rozutečou po okolí, sežerou, na co přijdou a pak pochcípají. Na svobodě totiž žít neumějí a do přírody už nepatří. Viz třeba ZDE nebo video tady: Výsledkem byl až neuvěřitelně hektický život začátkem 90. let. Svět se náhle otevřel a všechny vnější i vnitřní hranice padly. Osobně jsem na to skoro doplatil. V převratné době takřka nekonečných možností jsem totiž měl pocit, že musím ze života urvat všechno. Úplně všechno! Studoval jsem tři vysoké školy najednou, k tomu měl dvě zaměstnání a navíc ještě obrážel všechny koncerty, mejdany a hospody. Žít na maximum fyzické únosnosti organismu jsem takhle dokázal asi dva roky. Pak jsem zkolaboval a prožil totální vyhoření a naprostou ztrátu energie. Když jsem se dal jakž takž dohromady, rozjel jsem se na rok do Asie. Byla to čistě sebezáchovná mise – věděl jsem, že kdybych zůstal doma, přemíra možností by mně zabila. shopping_mall_photo Úžasné! Nic jiného jsme v listopadu 1989 nechtěli! Konec polistopadové éry v tomto smyslu vidím na svých dětech. Zážitek koncentráku jim chybí. Když jim proto vyprávím, že jsem se nemohl podívat třeba do Vídně, nevěří mi. Do Vídně přece jezdí autobus a k cestě přes hranice stačí občanka (pokud ji vůbec chce někdo vidět). Na rozdíl ode mne tedy moje děti berou svobodu jako samozřejmost. Jestli je to dobře, nebo špatně vlastně nevím. Osobně si z předlistopadové doby nesu chorobně zvýšenou citlivost na jakékoli pokusy omezovat naši svobodu (viz třeba ZDE). Moje děti ty pokusy už nevnímají, což je škoda. Zase ale nemají pocit, že musejí v životě stihnout všechno.  

Komentáře

Doporučeno pro vás