Žebráci

I když jste doma chudí studenti a jedete do Asie s několika sty pracně našetřenými dolary, z hlediska místních obyvatel jste pohádkoví boháči. Ve většině měst a v okolí turistických památek vás proto budou obtěžovat žebráci. Jsou zkouškou vašich nervů. Při pohledu na hladové děti a mrzáky je někdy těžké nedat, ale uvědomte si, že všem potřebným stejně nepomůžete a že často jde o dobře organizované skupiny, jejichž zisk inkasuje někdo jiný. V indických novinách se lze dočíst o existenci gangů, unášejících a mrzačících malé děti, aby při žebrání vzbuzovaly větší soucit. Viz třeba film Milionář z chatrče. Vidíte, jak se u toho směje?   Svou dobře myšlenou snahou pomoci navíc negativně ovlivňujete svět kolem sebe. V nepálských horách vychovali rozdávající západní turisté celou generaci, která žebrá prostě jen tak, ze sportu. Asijským dětem škemrajícím o cukrovinky a propisky („School pen, school pen!“) proto zásadně nikdy nic nedávejte. Když už chcete být mermomocí dobročinní, je lepší vybrat si jednoho žebráka, který to opravdu potřebuje, a dát mu víc peněz, než podělit sto chudáků desetníkem. Kromě opravdových chudáků a mrzáků se v Asii vyskytují i mnohem sofistikovanější žebráci. Bývají dobře oblečeni a vybaveni tištěnými potvrzeními o tom, že jsou vládou pověřenými výběrčími peněz na útulky pro slepé děti, na obnovu vesnic, zničených monzunovou povodní a podobné dobročinné akce. Přijdou k vám, slušně pozdraví a na tričko vám připnou indickou vlaječku. Před obličej vám vrazí brožurku s fotkami zřícených domů a plačících rodin. V 99 % případů chtějí ale pomoci jen sami sobě. V horách nepálského a indického Himálaje je pod vlivem zahraničních pomocných akcí mezi domorodci rozšířena představa, že každý běloch je lékař nadaný kouzelnou uzdravující mocí. Všichni tu hrozně rádi polykají barevné pilulky bez ohledu na to, na kterou nemoc jsou určeny a jestli jim právě něco je. Každou chvíli vás bude někdo žádat o léky a mastičky a vysvětlovat vám, že ho bolí hlava, břicho nebo noha a že jeho příbuzní bez vašich zázračných prášků určitě umřou. Opravdu nemocným je samozřejmě dobré pomoci, ale pozor, abyste se nestali obětí této pilulkové mánie.  

Bakšiš

Od žebrání je třeba odlišovat bakšiš. Ve většině asijských zemí to není ani tak snaha tahat z cizinců peníze, jako spíš přirozená součást místní společnosti. Prostě se pokládá se za samozřejmé, že za radu či drobnou pomoc se platí malý poplatek. Děti vás často požádají o bakšiš jen tak, na potkání. Při nastupování do dálkových autobusů pozor na chytráky, kteří vám bez ptaní vytrhnou batoh, připevní ho do zahrádky na střeše a budou chtít za tuto pomoc bakšiš, či na samozvané nádražní nosiče. Bakšiš budou chtít i „kamarádi“, kteří se s vámi dají do řeči při návštěvě historických památek. Zeptají se, odkud jste, budou vám vyprávět o své rodině, o tom, jak jsou v tomhle chrámu krásné a staré sochy. Nakonec se prohlásí za placené průvodce, které jste si prý najali (aniž byste o tom ovšem měli tušení). A když už jim nezaplatíte za jejich služby, co kdybyste jim dali aspoň malý bakšiš? Egyptští policajti na velbloudech, kteří se nechají fotit za bakšiš (foto Wikipedia) Jsou ale situace, kdy se bakšiš vyplatí dát. Malý kluk vám před chrámem pohlídá boty, potulný prodavač na chaotickém nádraží najde mezi stovkami autobusů ten správný, hotelový pikolík přinese jídlo až na pokoj nebo zaběhne zjistit odjezd vlaku. Za tyto drobné službičky je dostačující ekvivalent pěti až deseti korun.  

Úřady a „ztráta tváře“

Při oficiálních jednáních je třeba vždy myslet na to, že lidé v Asii přikládají na rozdíl od obyvatel Západu obrovský význam „udržení si tváře“. Jde o zásadní psychologickou a kulturní odlišnost, která se těžko vysvětluje. Nikdo se tu sám sobě nezasměje a neřekne mezi řádky odzbrojující a upřímné: „Prostě jsem to podělal. To jsem ale blb, omlouvám se..." Takhle to vypadá, když tvář ztratíte doslova Asijští úředníci se bojí převzít osobní odpovědnost, protože nechtějí riskovat špatné rozhodnutí, omyl či administrativní chybu. Každou žádost musí proto posoudit a schválit několik lidí, aby byla odpovědnost kolektivní. I když úředník pracuje pomalu a špatně a vy víte, že pravda je na vaší straně, nezvyšujte hlas a nevyčítejte mu jeho chyby. Ničeho tím nedosáhnete. Vyjadřovat v takové situaci vztek či rozčilení je kontraproduktivní. Úředník by zaprvé „ztratil tvář“, a zadruhé podle asijského bontonu emoce na veřejnost prostě nepatří. Zvýšený hlas, křik nebo dokonce hádka, to všechno je na Východě tabu. Vy se tím v očích domorodců projevíte jako idiot, který se neumí ovládat, zatímco ten, na koho váš hněv dopadne, bude smrtelně uražen. Za všech okolností je proto třeba se zářivě usmívat, i když byste nejraději úředníkovi jednu vrazili. Otevřená kritika, hádka či pokus o konfrontaci způsobí jen to, že před vámi úředník v obavě před „ztrátou tváře“ uteče, vaši žádost roztrhá, nebo vás prostě z kanceláře vyhodí. Opravdu: když se náš kamarád Petr Hála dožadoval v indickém Dillí příliš hlasitě své letenky, zaměstnanci aerolinií ji před jeho očima přetrhli a vykopli ho ven. A Roman Vehovský v cestopisu Cestou osudu a náhody píše: „V bance jsem si chtěl vyměnit dolary. Ve formulářích se musí samozřejmě vyplnit každá kolonka. Úředník se ptá, kde jsem spal minulou noc. Kolonka o mé adrese totiž mlčela. Když jsem po „prohrané“ argumentaci o nepodstatnosti podobných informací rezignovaně a bezelstně odpověděl, že jsem spal na pláži, úředník si myslel, že si z něho dělám srandu. Pořádně se naštval, formulář zmačkal a hodil do koše...“ Roman Vehovský na stopu Připravte se na to, že i v demokratických asijských zemích je úředník Bůh, jednání na úřadech trvá nekonečné hodiny a je vyčerpávajícím kafkovským bojem s anonymní institucí, kde na první pohled nikdo za nic neodpovídá. V některých případech přispěje k rychlému vyřízení žádosti malý dárek či bakšiš. Nejde o úplatek, ale o jakýsi ritualizovaný důkaz, že poníženě uznáváte úředníkovu autoritu. S úspěchem lze použít i drobnou psychologickou fintu: rozhovor s úředníkem začněte tím, že se ho vyptáte na zdraví a na jeho rodinu a zdůrazníte, jak se vám v jeho zemi líbí, jak jsou tu všichni lidé přátelští a vycházejí vám ve všem vstříc. Vyměkne, rozněžní se a ledy oficiality jsou prolomeny. (Předcházející díly seriálu najdete ZDE).