Co ochránci asi nechtějí slyšet: velryby potápějí lodě

Obrázek uživatele Ivan Brezina
21.10.2016, 11:30

​Než si koupíte CD s „uklidňujícími“ hlasy velryb, rozmyslete si, jestli není lepší poslouchat výhružné mručení hladového tygra.

Kontury toho dávného příběhu jsou až banálně jednoduché. V létě 1819 se americká loď Essex pod velením kapitána George Pollarda vydala na dvouletou výpravu za velrybami. 20. prosince 1820 v jižním Pacifiku námořníci ze člunů harpunovali dva vorvaně, když tu se nedaleko Essexu objevil třetí. Byl skoro stejně velký jako loď (dlouhá 27 metrů!) a byl to albín.

První důstojník Owen Chase později napsal: „Plul směrem k nám dvojnásobnou rychlostí, než bylo běžné, a vypadalo to, jako by byl rozzuřený a chtivý pomsty. Kolem něj se čeřila voda, jak zuřivě máchal ocasem, hlava čouhala napůl z vody. A pak do nás narazil...“

Chase se s lodí pokoušel úderu vyhnout, ale velryba byla příliš rychlá. Zaútočila dvakrát s takovou silou, že to prý připomínalo náraz lodi na skalisko. Už po prvním úderu její mohutné hlavy začala do Essexu pronikat voda a po druhém úderu se loď začala potápět. Námořníci z ní stihli zachránit jen nejnutnější věci.

Děsivé losování

Essex šel ke dnu čtyři tisíce kilometrů od Jižní Ameriky. Jedenadvacet mužů se ve třech malých člunech ocitlo skoro bez zásob jídla a vody. Pak je rozdělila bouře. Začátkem února v člunu kapitána Pollarda došlo jídlo a námořníci byli těsně před smrtí hlady. Museli proto podstoupit děsivé losování, čí maso zachrání ostatní. Černý puntík zůstal v ruce sedmnáctiletého Owena Coffina, což byl kapitánův bratranec. Pollard se proto nabídl, že ho zastoupí.

Coffin prý ale řekl: „Ne, můj los se mi líbí.“ Další los pak určil námořníka, který Coffina zastřelil, a ostatní jeho tělo snědli. Následně zemřel další námořník, takže ostatní měli maso ze dvou lidí. 23. února je zachránila loď Dauphin. Ke kanibalismu došlo i v Chaseově člunu. 8. února v něm hlady a žízní zešílel námořník Richard Cole, pokusil se vrhnout do moře a pak zemřel. Ostatní ho naporcovali a snědli jeho nohy a srdce. Zachráněni byli 13. února.

Bílá velryba

Kapitán Pollard se od té doby každého 20. prosince postil na počest mužů z Essexu. První důstojník Chase sepsal, co se stalo, a zešílel. Jeho syn později otcovy zápisky půjčil spisovateli Hermanu Melvillovi, který sám sloužil na velrybářské lodi. Příběh Melvilla zaujal natolik, že o něm napsal slavnou knihu Moby Dick, která byla do češtiny přeložena pod názvem Bílá velryba. V Česku se příběhem lodi Essex podrobně zabýval spisovatel Ludvík Souček. Upozornil na fakta, která dnešní ochránci velryb zamlčují.

Jejich oblíbenci bývají zobrazováni jako sice obrovští, ale mírumilovní tvorové, kteří si v oceánu zpívají své písně plné moudrosti a lásky. Jenže ve skutečnosti jsou to děsivé bestie. Podle Součka byla znakem Moby Dicka „jednak zběsilá a zákeřná útočnost, jednak bílá barva signalizující albinotického jedince“.

Zlé velryby napadají lodě

Zánik Essexu přitom nebyl zdaleka jediný. Souček píše: „Roku 1851 potopil vorvaň americkou velrybářskou loď Alexander - zachránili se jen dva námořníci. Ke dnu šly i poměrně velké anglické velrybářské škunery Waterloo, Union a další. Soupis obětí vorvaňů se neustále rozšiřoval o nové a nové lodi, nepočítaje nesčetné čluny zničené úderem ocasu nebo rozdrcené čelistmi kytovce.

Lodě byly vorvani ,torpédovány', a tedy prolomeny či jinak poškozeny mohutným nárazem hlavy kytovce. Nepochybně mají vorvani na svědomí i část každoročních ztrát desítek lodí, za které vyplácejí pojišťovny náhradu a jejichž zánik je zahalen tajemstvím. Týká se to i lodí moderních - roku 1947 poškodil harpunovaný vorvaň sovětskou velrybářskou loď Entuziast u Komandorských ostrovů tak vážně, že by se byla potopila, kdyby jí ostatní plavidla flotily nepřispěchala na pomoc.

Moby Dickovu útočnost podle Součka zřejmě zvýšil právě jeho albinotismus, který ho vyřazoval ze společnosti ostatních velryb a odsuzoval k samotářskému a mrzoutskému životu. Po několika neúspěšných harpunováních se bílý vorvaň navíc stal zuřivcem, který před velrybářskými loďmi neprchal, ale naopak je sám napadal. Příčinou snad byly bolesti z ran způsobených harpunami trčícími v těle.

„Moby Dick byl zkrátka vynikající bojovník s imponujícím množstvím trofejí," píše Souček. „Zničil čtrnáct velrybářských člunů, potopil jednu nákladní loď a dvě obchodní, vyřadil z provozu tři velrybářské škunery a velký počet lodí poškodil lehce. Nejsou započítáni námořníci, kteří zemřeli hladem a žízní v záchranných člunech -jedenatřicet mrtvých má Moby Dick na svědomí přímou akcí.“

...a vypuklo peklo

Vrcholný bod divokého albína nastal roku 1842, kdy nevyprovokován rozdrtil jediným nárazem hlavy záď obchodní lodi u japonského pobřeží. Zkázu dokončil tlamou, kterou rozerval trosky. Loď se začala potápět, když se na scéně objevily tři velrybářské škunery, které začaly ,bílého ďábla' pronásledovat. „Moby Dick však neprchal,“ dodává Souček. „Naopak vyčkal, až škunery spustily čluny. A vypuklo peklo.

V několika okamžicích byl ocasem roztříštěn člun z lodi Crieff a čelistmi rozdrcen člun z Dudley. Čtyři muži zahynuli - ostatní byli jen s obtížemi vyloveni. Moby Dick byl přemožen až osm let po vydání Bílé velryby (v Anglii vyšla kniha 1851) u pobřeží Brazílie, a to posádkou nevelké švédské velrybářské lodi. Podivné je, že se oproti svému zvyku, starý, unavený a vyčerpaný zápasy i četnými ranami, vzdal téměř bez boje.“

To všechno samozřejmě neznamená, že velryby mají být vyvražděny. Příběh lodi Essex nám spíš říká, že když jdete lovit tygra, nesmíte se divit, že se možná sami stanete kořistí.

Co by se podle vás mělo udělat s velrybami?

Anketa se načítá...

A TADY se podívejte na nejslavnější tureckou kočku.


Komentáře

Doporučeno pro vás