Život císaře Rudolfa II. máme v Česku primárně spojený s dvoudílnou historickou veselohrou Císařův pekař – Pekařův císař. Jaký však byl ve skutečnosti poslední habsburský panovník, který učinil z Prahy své sídelní město? I když příliš schopným vladařem nebyl, umění, věda i kultura za jeho vlády doslova kvetly. Jenže do toho měl Rudolf pletky s okultismem a černou magií a trápila ho duševní nemoc.
Rudolf Pražský
Před 471 lety se narodil císař Rudolf II. Habsburský, jenž byl svými poddanými považován za podivína, ze kterého šel zároveň strach. Nedokázal totiž být schopným panovníkem, za což podle všeho mohly jeho deprese a další psychické poruchy, kterými dlouhodobě trpěl. Rovněž trpěl neléčeným syfilisem. Místo vládnutím se zaobíral alchymií, černou magií a okultismem.
Dětství však měl Rudolf II. spořádané. Strávil ho totiž společně se svým bratrem Arnoštem ve Španělsku, kde byl vychováván a vzděláván k tomu, aby se stal příštím španělským králem. Jeho učitelé a vychovatelé dbali na to, aby jeho vzdělání korespondovalo s kritérii habsburské politiky. Po návratu ze Španělska v roce 1571 se jeho otec Maxmilián rozhodl Rudolfa zaučit i ve věcech politických a státnických. Jednalo se totiž o jeho nejstaršího syna, takže měl právo na to stát se budoucím vládcem. Po smrti Jana Zikmunda Zápolského se Maxmiliánovi podařilo uplatnit rodinná práva, a tak byl Rudolf II. 22. září roku 1575 dosazen na uherský trůn. A o měsíc později byl jmenován římským králem. Když v říjnu 1576 Maxmilián zemřel, stal se Rudolf rovněž i římským císařem.
Rudolf II. se nakonec rozhodl, že bude bydlet ve Vídni po vzoru svého otce. Už v té době si lidé začali všímat, že římský císař není tak úplně psychicky v pořádku. Trpěl pravidelnými depresemi a úzkostmi, což v něm postupně vzbuzovalo nedůvěru v okolí. Zároveň odmítal absolvovat běžné politické a slavnostní ceremoniály a své deprese raději zaháněl užíváním si se ženami. Jeho duševní stav zhoršil i syfilis, který byl tehdy nazýván jako francouzská nemoc. A do toho všeho ještě řešil špatné vztahy s bratrem Matyášem, který by byl nejraději na trůnu místo Rudolfa. Rodinné spory nakonec vyřešil císař tím, že se v roce 1583 přestěhoval do Prahy.
Praha se náhle proměnila v císařské město, takže se z Pražského hradu stalo sídlo mnoha umělců, vzdělaných lidí, ale i podvodníků, kteří se chtěli přiživit na Rudolfově otevřenosti k neprobádaným vodám vědy a alchymie. Římský císař nechal navíc Pražský hrad přestavět a zvelebil ho k obrazu svému, a navíc si do hlavního města nechal přistěhovat služebnictvo z Vídně. V roce 1584 obdržel Rudolf II. Řád zlatého rouna za zásluhy, avšak ani tato pocta Rudolfovi nepomohla uniknout osobním i politickým problémům. Řešil neustálé konflikty se svou rodinou a jeho psychický stav se neustále zhoršoval. Po roce 1597 byla situace neúnosná. Přestal věřit svým poradcům a navíc čelil nátlaku, že jako císař doposud nemá žádného oficiálního potomka. Pravdou je, že se mu v roce 1585 narodil syn Julius Caesar d`Austria, jenže toho zplodil se svou milenkou Kateřinou Stradovou. Ze stresu se nakonec Rudolf II. rozhodl vyhnat svoje rádce a následně se pokusil o sebevraždu.
Pak už to šlo s Rudolfem z kopce. Nejprve ohrožoval dýkou komořího, následně papežského velvyslance obvinil ze spiknutí a svou důvěru i nadále vkládal do šarlatánů a umělců, kteří se chtěli na císaři přiživit. Rudolfovi příbuzní se rozhodli jednat, a proto se v roce 1606 sešli a rozhodli, aby se jeho nástupcem stal bratr Matyáš. Ten měl podporu i okolních zemí monarchie. Rudolf II. navíc přestal platit svým vojákům, a tak se i oni dali na stranu Matyáše. Spor urovnala až mírová smlouva s názvem Libeňský mír, kterou podepsali oba bratři v roce 1608. Smlouva rozdělila vládu mezi ně.
Vláda Rudolfa II. skončila vpádem pasovských vojsk do Prahy. Císař nakonec musel abdikovat a za krále byl prohlášen Matyáš. Rudolf si však ponechal Pražský hrad, kde pobýval až do své smrti dne 20. ledna 1612. Příčinou jeho smrti byla oficiálně sněť a vodnatelnost, ale zároveň se spekuluje o tom, že měl například i dnu.
I když Rudolf II. nebyl příliš schopným vládcem, tak mu nelze upřít jeho vytrvalá podpora vědy a umění. Navíc se jednalo o posledního českého panovníka, který žil dlouhodobě v Praze, za což ho Pražané mají rádi dodnes.
Podobné články
Jan Studnička
Doporučujeme
