„Chceme světlo!“ Tak znělo heslo studentů, kteří 31. října 1967 vyrazili z kolejí na Strahově do centra města na protest proti výpadkům elektřiny, kvůli nimž na kolejích mrzli a žili po tmě. Protest, který brutálně potlačila SNB, a kterýžto zásah příslušníků pak pomláceným studentům jel osobně vysvětlovat tajemník městského výboru KSČ Martin Vaculík. Ale nevysvětlil nic.
Topení ze žehličky
Strahovské koleje jsou dodnes jakýmsi pražským hnízdem vysokoškoláků. Mikrosvět fungující sám pro sebe má nezaměnitelnou atmosféru, ale i bohatou historii, která ovšem skrývá pár temných kapitol. Být obyvatelem kolejí na Strahově v říjnu roku 1967 třeba nebylo vůbec nic příjemného.
Tehdy tam totiž nebyl dostatek elektřiny, což znamenalo, že tam studenti žili po tmě a především v zimě, a protože to byl zrovna velmi chladný říjen, bylo to k vzteku. Proto si studenti vyráběli malá topná tělíska ze starých žehliček, která ale moc nehřála, a navíc často vyhazovala pojistky někdy i v celém bloku kolejí. Šlo to tak pár týdnů, než se pár horkých hlav dalo dohromady a rozhodlo se vyrazit ze Strahova na Hrad v protestním pochodu s heslem „Chceme světlo!“ Vzpupná myšlenka přerostla v čin poslední říjnový den. Bohužel, dav po cestě minul vojenský sklad a zdejší vrátný uvědoměle informoval SNB.
Studenti to nakonec místo na Hrad stočili do Nerudovy ulice, tam už na ně čekali nastoupení příslušníci SNB a několik vozů. Když se studenti přiblížili, policisté vytáhli několik z nich a hrubě je do vozů narvali. Jamile to dav viděl, rozhodl se otočit to a vrátit se na Strahov. SNB mezitím všechny zadržené pustila, až na dva. Studenti se dovlekli zpět na koleje, tam je ale čekalo nemilé překvapení – asi 15 vozů s označením VB, v nich i ti dva zadržení a před nimi nastoupení esenbáci posílení o zjevně adrenalinem a touhou po rvačce napumpované posily z pohotovostní jednotky v Hrdlořezích. A pak začalo bití. Uniformovaní a obušky vyzbrojení policajti třískali studenty hlava nehlava a bez ohledu na to, zda daná oběť šla v protestním průvodu, nebo to prostě byl jen nějaký nebožák, který se vracel na kolej. Mladí se snažili utéct a ukrýt uvnitř kolejí, ale SNB pronikla i do budov, pronásledovala je tam a tahala je zpátky ven. Řada studentů byla vážně zraněna, někteří byli posléze donuceni ukončit studium.
„My víme, jaké světlo chcete!“
Když bití skončilo, bylo jasné, že to nezůstane bez důsledků. Ani v totalitním Československu tehdy nebylo úplně přípustné, aby uniformovaná bezpečnost s obušky v rukou vtrhla na akademickou půdu. Rektor Univerzity Karlovy Oldřich Starý a rektor ČVUT Josef Kožoušek zkritizovali jednání VB, nesouhlas s postojem vedení KSČ dávali najevo studenti a akademičtí funkcionáři většiny pražských i některých mimopražských fakult na různých shromážděních. Šířily se i letáky s prohlášeními a informacemi o tom, co se 31. října 1967 na Strahově vlastně stalo, ačkoliv spíše tajně.
Když celá událost prosákla k širší veřejnosti, musel na Strahovské koleje vyrazit tajemník městského výboru KSČ v Praze Martin Vaculík. Sešel se s představiteli zbitých studentů, nebyli tam ale všichni – SNB ten den odkláněla trolejbusovou dopravu na Strahov, aby Vaculíkovu řeč stihlo co nejméně lidí. V jeho proslovu padly dnes už legendární výroky „My víme, jaké světlo chcete“ a především „Soudruzi, když jsme my za první republiky protestovali, taky jsme někdy utržili nějakou ránu“.
Bylo to ale samozřejmě k ničemu. Dokonce i Mladá fronta, ač protesty studentů odsoudila, zkritizovala tak brutální policejní zásah. Ale protože vše zlé je k něčemu dobré, i modřiny, boule a vyházení studenti nakonec posloužili lepším zítřkům. Strahovské události totiž oslabily tehdejší vedení KSČ v čele s prezidentem republiky Antonínem Novotným, přispěly k jeho odvolání a nahrazení Alexandrem Dubčekem, a tak se staly jednou z předzvěstí pražského jara 1968.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
