Jak jsme jeli na hokejový zápas Česko-Rusko z Prahy až do Moskvy, a snad i zase zpátky.
Vyrazili jsme za hokejem na mistrovství světa. Víme, že samotná cesta má být cíl. Zamítli jsme tedy letadlo, neboť při cestě vzduchem se cesta smrskává jen do pouhého skoku. Cestu je třeba si pořádně užít. A proto jsme vyjeli automobilem Škodou Octavia Scout, v plné palbě s automatem. Je to univerzální auto vhodné na dálnici, okresku i šotolinu.
A za druhé víme, že člověku je na světě smutno samotnému. A proto jsme s sebou vzali holku. Veroniku Kratochvílovou, v plné palbě. Je to báječná, pohodová a univerzální žena, vhodná, na dálnici, okresku i šotolinu.
13128927_1771988983030775_2031286549_o.jpg
U bystře tekoucí řeky Bug ve východních krajích zvaných Polesí
Cesta po zemi samozřejmě taky něco stojí a člověka navíc může přepadnout žízeň. A tak jsme oslovili pivovar Krušovice, který je jedním ze sponzorů mistrovství světa v hokeji. Když sponzorují mistrovství světa, proč by nemohli sponzorovat nás? Do Krušovic jsme tedy zavolali a oni nám ochotně pomohli.
Trasa je prostá: Praha-Polsko-Litva-Lotyšsko-Rusko-Moskva-Ukrajina-Slovensko-Praha. První den vypadá takto: výjezd z Prahy půl hodiny po půlnoci. Je to ideální čas, protože nejhorší úseky cesty, tedy hradecká dálnice a dále na hranice, jsou prakticky bez provozu. Veronika má navíc příležitost se v milosrdné tmě aklimatizovat a spřátelit s posádkou, již tvoří Petr Bílek, Pavel Vondráček a Ondřej Karpíšek.
Zpočátku je třeba vykonat poměrně rozsáhlou edukativní činnost, neboť Veronika například neví, kolik hráčů hraje hokej. Největší úsilí však vyžaduje odstraňování všemožných předsudků. Cesta s dívkou na hokej vlastně připomíná název slavného románu Günter Grasse Loupání cibule. Akorát místo vrstev cibule se loupou mylné představy.
První na řadu přichází klišé, že v Polsku jsou špatné silnice a mizerné dálnice. Není to pravda. Poláci mají špičkové dálnice i silnice první třídy. Jsou totiž mistři v čerpání Evropských dotací a žádosti o ně odevzdávají včas.
Za druhé jsme museli odstranit zcela nesmyslnou představu, že polské potraviny jsou nekvalitní. Polsko je výrazně zemědělská země, v zemědělství pracuje kolem 20 % obyvatel, a množství a rozmanitost polských dodavatelů potravin jsou ve srovnání s Českem obrovské. Jak si můžete ověřit již v prvním motorestu a později na trzích, v supermarketech i restauracích, v Polsku se jí báječně a potraviny jsou velmi kvalitní. Češi bohužel chtějí nakupovat hlavně levně, a tak jim Poláci, jakožto dobří obchodníci, rádi prodají své potravinářské odpadky. Odtud nejspíš pochází ono klišé o polských potravinách, které však spíš říká něco o Češích než o Polácích.
Za třetí, lidé u nás jsou často pevně přesvědčeni, že tu je nepořádek, lajdáctví, špína, chudoba, neštovice, kde na venkově i ve městech vládne sovětský nevkus. To je také omyl. Všude je čisto a upraveno, města vypadají sice chuději, ale o to vkusněji. Na venkově se zde udržuje pořádek a téměř zcela chybí hrůzy typu vesnických paneláků či luxferů na brizolitových vilách typu šumperák.
Proč vlastně jet s holkou? Je třeba se předvádět, neboť všichni jsme herci. Jenže muži jsou protřelé a cynické publikum. Ženy jsou naopak diváctvo velmi vděčné, umějí potrkat mužům křivku sebevědomí, nebojí se zasmát i debilnímu, opakovanému vtipu, dokážou pochválit pěkně rostlé bříško a jsou rády, když se vypráví a baví. Přidanou hodnotou je, že žena kultivuje a muži se v přítomnosti žen chovají aspoň trochu kultivovaně. I když někdy, jako v našem případě, platí spíš opak.
První zastávka ve Wroclawi, kde jsme kdysi slavně před padesáti tisíci diváky porazili Řeky a Poláky. Veronice jsme vysvětlili, že se nejedná o hokejový stadion a poučili jsme ji o některých základních rozdílech mezi oběma sportovními hrami.
Ve Wroclawi jsme též zašli do mekáče, kde nabízeli i mangovou taštičku, a tak se musíme zeptat Zuzany Svobodové z McDonalds ČR, proč u nás nejsou mangové taštičky a tělocvičny? Velmi rádi bychom je kupovali (a pak cvičili).
Další zastávkou byla Varšava. A toto město představuje další důvod, proč na cestu vzít holku. Klidně manželku či přítelkyni. Ale ještě lepší je vzít dobrou kamarádku. Ovšem k Varšavě: stojí za návštěvu, střed je po válce nově vybudovaný, příjemný, najdete tu spoustu barů a podniků s místním jídlem: království pirohů, pivní bar s produkcí malých pivovarů, restauraci specializovanou na boršč. České národní jídlo jsou švestkové knedlíky: proč si je skoro nikde u nás nemůžete dát?
Po cestě z Varšavy směrem na Bělorusko, k litevským hranicím, jsme spatřili nádhernou neregulovanou řeku Bug. Kolem čápi, ve vodě ryby, u vody žáby, v pozadí nekonečné lesy, kolem řeky zelené louky, a slepá ramena. Příroda je najednou tak blízko, že srdce každého správného muže velí svléci se do naha a vskočit do vody. Kdo by nás chtěl v Bugu následovat, dávejte opravdu bacha, protože proud je velmi silný. Litujeme jen dvou lidí, kteří s námi nemohou zažít radost z vodního živlu: Ondřeje Karpíška, kterému brání drahá kamera v ruce, a Veronika, které brání levný stud. Ženám zkrátka cosi znemožňuje zažívat stejně čisté radosti jako muži.
Když už jsme byli kousek od jednoho z nejsmutnějších míst na světě, vyhlazovacího koncentračního Treblinka, kde bylo během pouhého roku a půl zplynováno a spáleno 800 000 lidí, hodně jsme se z nadšení uklidnili. Po koncentračním táboře nezbylo nic, nacisté jej zcela zničili a zahladili stopy. Vznikl tu však nesmírně působivý památník, louka se stovkami kamenů. K ní vede z parkoviště cesta z kočičích hlav, kde člověk musí chtě nechtě klopýtat a připomíná si tak klopýtání lidí jdoucích na smrt. Většina návštěvníků si však cestu ulehčuje chůzí po vyšlapané rovné pěšině vedle kamenité cesty. Jenže ono má někdy opravdu cenu zvolit si cestu nepohodlnou a obtížnou.
Zítra se dozvíte, jak se jezdí po Litvě.
A pokud se chcete na první den podívat na videu, je to TADY.
Podobné články
Petra Švejstilová
Pavel Vondráček
Doporučujeme
Martin Miko
