Je to přesně osmdesát let ode dne, kdy měla v Americe premiéru Casablanca. Přestože byla natočena během druhé světové války, zůstává stále jedním z nejlepších filmů o ní. A o osobní zodpovědnosti. A štěstí. A uprchlické krizi.
Popkulturní dokonalost
Víte, Casablanca byla původně adaptovaná z divadelní hry. Ale ani na vteřinu filmu tak nepůsobí. Je tak strašně napakovaná dějem, těžkými tématy, zvraty a vynikajícími charaktery, že si ani neuvědomíte, že v podstatě hodinu a půl sledujete lidi „jenom“ krafat v zakouřeném baru. Café Americain je ve vaší hlavě tak pevně součástí reálného světa jako celá 2. světová válka, která je vlastně ústředním tématem celého filmu.
Jen si to vezměte. Protagonista Rick vlastní bar ve městě, kolem kterého nacisté pomalu utahují smyčku. Ale dokud s nimi bude hrát, nemá se moc čeho bát. Pokud zůstane stranou a nebude se do ničeho míchat, bude v pohodě. Podobně jako celá Amerika ve čtyřicátém prvním, kdy se děj Casablanky odehrává. Jenže „pod tou tvrdou slupkou bije sentimentální srdce“. a Rick potřebuje jen trochu pošťouchnout k tomu, aby bez ohledu na osobní štěstí udělal to, co považuje za správné.
Dají se napsat stohy knih o tom, proč tahle drama komedie s romanticky melodramatickými prvky a střípky dokumentu tak moc funguje. Jak je to v podstatě soubor klišé, které nějakým zázrakem hrají jedno s druhým, jak geniálně pracovali tvůrci se světly, jak perfektní byly výkony herců… A taky, že ty stohy knih napsány byly.
Já osobně miluju, jak mě film dokáže rozbrečet a pak, aniž by podrazil atmosféru, zasadit joke, který záhadně funguje i po osmdesáti letech. U zpěvu Marseillaisy vždycky cítím hrdost, přestože jsem byl ve Francii dvakrát a pokaždé jen na skok. Strašně mě hřeje, že vůdce odboje Victor László je Čech. A tenhle mezinárodní a zároveň silně vlastenecký pocit kulminuje v jedno ze stěžejních témat filmu.
Útěk z domova.
Uprchlická krize naopak
Zvykli jsme si za posledních několik let při slově „migranti“ a „uprchlíci“ uvažovat čistě politicky. Rozdělovat podle názoru na ně lidi, na které narazíme. A otupěli jsme pod návalem depresivních zpráv o ohromném počtu lidí, kteří uvízli někde ve strašné bídě a geopolitickém limbu uprchlických táborů.
Casablanca je tady od toho, aby nám připomněla, že to není tak dávno, když jsme byli na útěku před hrůzami války my. Záběry na rodiny, které se vláčejí s kufry, na fronty Evropanů, kteří na pobřeží Afriky stojí absurdně dlouhé fronty v naději, že dostanou vízum, rodinné šperky prodávané za zlomek ceny, ženy, které musí spát s místním četníkem, aby se dostaly z tohohle pekla pryč…
A uprostřed toho všeho opět vždy elegantní a cynický Rick, který dělá, že se ho to netýká. Že to není jeho problém. Že tak už to na tom Božím světě chodí a nedá se holt nic dělat. V jednadvacátém století Rick nepředstavuje Ameriku, ale možná každého z nás. Otázka je, pod kolika tvrdými slupkami bije sentimentální srdce a kolik z nás udělá to, co je správné.
Ať už v tom filmu migrantský příběh cítíte, nebo ne, je tam. Ze sedmdesáti pěti herců, kteří se ve filmu objevili, se každého dotkla druhá světová. A z těch čtrnácti, kteří jsou v titulcích, se jen tři narodili v Americe. Ve svých vzpomínkách tvůrci psali a mluvili o drobných detailech, které je při natáčení nebo sledování rozplakaly. To, jak Rick zasáhne do rulety, aby mladá dívka nemusela spát s kapitánem četníků, Američan v baru, který chválí rakouským uprchlíkům jejich angličtinu… drobnůstky. Drobnůstky, které z téhle i jinak famózní romantické dramedy dělají jeden z nejlepších filmů vůbec.
…
Ale pokud nad tím nechcete přemýšlet, pořád je to nádherná romance, ve které Bogy zastřelí gestapáka. A to je taky super.
Podobné články
Doporučujeme
Martin Miko
Jan Fiedler
