Začalo to už o generaci zpátky televizí a prvními počítači, pokračuje to dál mobily a tablety... čím dál víc nahrazují dětem kdysi tak hojný, hřejivý lidský kontakt s jejich prarodiči. Naštěstí se ukazuje, že babičky (i dědečkové) jsou přeci jenom v něčem nenahraditelní.
Je to pár dnů, co českým facebookem rezonoval příspěvek Domova pro seniory v Dubině. Víc jak tři tisíce lajků a šestnáctset sdílení hovoří za své – aktivita tohoto pardubického zařízení, které se dohodlo s nedalekou Mateřskou školkou a každou středu tam ‚vysílá‘ své klientky, aby četly dětem při poobědovém spánku, se zjevně setkává s kladnými ohlasy.
Jedná se o příkladnou ukázku tzv. win-win strategie. Jejím výsledkem je to, že každá ze zúčastněných stran čerpá v rámci dané situace nějaký užitek sama pro sebe, jelikož spolupracuje s ostatními.
Některé děti vlastní prarodiče už nemají, jiné je neznají, z nějakého důvodu se s nimi nestýkají buďto vůbec či jen zřídka. Nebo jsou naopak zvyklé na to, že si s nimi hrají a povídají. Všem bez rozdílu se ale určitě bude slastně usínat, když jim bude číst pohádku pro změnu babička, ne paní učitelka, kterou už dobře znají a jsou s ní ostatně celý zbytek dne. A samozřejmě je to přitáhne ke knihám a ke čtení obecně, pomáhá to v rozvoji soustředění na mluvené slovo (už teď mají děti odrostlé na animovaných pohádkách z tabletů potíže rozumět ve škole delšímu výkladu), a taky to tříbí představivost a slovní zásobu.
A ještě daleko více to prospívá babičkám – ozvláštní to poklidnou, možná někdy nudnou rutinu jejich mnohdy osamocených životů a hlavně jim to dá pocit, že jsou užitečné, tudíž mají stále své platné místo ve společnosti. Nehledě na to, že předčítání je i formou mozkového tréninku, tak nutného k udržení psychického i fyzického zdraví.
Za všechno může facebook?
Jedna věc je ovšem zvláštní: proč je takových projektů málo? Nebo se nám to jenom zdá?
Těch krátkodobých, kdy se setkávají děti a senioři například v rámci osvětové kampaně Celé Česko čte dětem, je nepočítaně. Ale funguje nemálo i těch dlouhodobých, za všechny jmenujme třeba projekt Senioři čtou dětem na ZŠ a MŠ v Boleradicích. Podobné probíhají po celé republice a na mnoha místech v Praze, v Kobylisích například senioři namlouvají pro děti speciální audioknihu pohádek.
12120104.jpg
Číst dětem se nemusí jen v mateřských školkách. Velmi to ocení zvláště ty, které jsou mimo domov, upoutány na lůžko v nemocnici... A proto vznikl projekt Počteníčko s babičkou, o kterém píšeme dále. (Foto: o.s. Počteníčko s babičkou)
Akorát se o těchto projektech mezi nezasvěcenými (nezúčastněnými) tolik neví, protože – co není na facebooku, jako by snad nebylo vůbec. Přitom stačí jen trochu víc zapátrat a vzápětí zjistíte, že v Česku už tři roky funguje jeden unikátní dobrovolnický projekt, který se zdá být čímsi jako ideovým zdrojem (ačkoli nemůžeme sahat nikomu do svědomí a je pravděpodobné, že autoři výše zmíněných projektů je vymysleli sami), ale hlavně celou věc posouvá do další roviny.
Počteníčko s babičkou
„V nemocnicích je spousta dětí, za některými ani často nechodí jejich rodiče, sestřičky na ně nemají tolik času... a přijde odpolední doba a děti jsou smutné nebo se nudí,“ říká Mgr. Ivan Sekanina, který stojí za dobrovolnickým (a zároveň aktivizačním seniorským) projektem a občanským sdružením Počteníčko s babičkou. „Sám jsem tyhle situace mnohokrát viděl a jednoho dne jsem si řekl, že by bylo dobré vymyslet něco, co by dětem pobyt v nemocnici zpříjemnilo a povzbudilo je na duši.“
A jak se do toho dostali senioři? Manželka pana Sekaniny je učitelka a zná mnoho takových, které jsou již v důchodu a mají volný čas i chuť věnovat se dětem. Zkusili je tedy oslovit, zda by nechodily nemocným dětem předčítat – jednak protože vědí, jak s dětmi jednat v těchto pro ně smutných a nepříjemných situacích, a také mají ‚trénovaný‘ hlasový projev.
profimedia-0243797475.jpg
Jedna z „profesionálních babiček“, Magdalena Ria Kovaříková, která působí v Pelhřimově (Foto: Profimedia.cz)
A nejde jen o čtení, povídají si s nimi, kreslí nebo si hrají, záleží na věku pacientů. Mluvíme-li totiž o dětech na dětských odděleních nemocnic, máme na mysli tříleté až osmnáctileté.
Projekt má propracovanou strukturu, v jejímž rámci několik „vedoucích babiček“ řídí 130 dalších babiček, které mají cosi jako rozvrh směn. „Je to v podstatě práce, do které se ale babičky těší, protože jim to dává novou náplň a smysl života,“ popisuje fungování projektu Ivan Sekanina. „Probíhají i společná setkání, kde se hodnotí stávající věci a vymýšlejí a plánují nové.“
Projekt si získal i přízeň sponzorů, bez nichž by nebyl dlouhodobě udržitelný. Je sice založen čistě na dobrovolnosti – tedy v podstatě která babička má zájem, ta se může zúčastnit. „Jenže často není nemocnice v místě jejich bydliště, takže do ní musejí dojíždět i desítky kilometrů. Navíc každá naše babička je pojištěná pro případ, že by se cokoli při jejím pobytu v nemocnici stalo.“
A kde jsou dědečci?
„Máme zatím jenom čtyři,“ říká Ivan Sekanina. „Je jich sice málo, ale zato jsou to mezi dětmi největší hvězdy. A úplně největší šoumen je v Havířově.“ Ale ani babičky nepřicházejí, co se týče popularity, zkrátka. „Z poslední doby znám případy ze Vsetína a Humpolce, když šla jedna z našich dobrovolnic po ulici a najednou se kolem ní seběhly děti: ‚Jéé, vy jste ta naše babička, co nám chodila číst...‘.“
Projekt se postupně rozrůstá i o další aktivity – babičky třeba s dětmi barví o Velikonocích vajíčka nebo o Vánocích pečou cukroví. V plánu je i ‚boční projekt‘ Hodinový vnuk, kdy budou mladí lidé chodit za seniory. Cíl je ale pořád stejný – ten, který jsme zmínili na začátku. Obohatit co nejvíce obě strany a zároveň znovuobnovit tradiční vazby, které v lidské společnosti existovaly mezi mladými a starými lidmi už od pradávna, jen se v posledních pár generacích poněkud zpřetrhaly. Naštěstí díky projektům, jako je tento, to snad nebude natrvalo.
Další informace o projektu najdete ZDE.
Jste senior/ka a rádi byste se do projektu také zapojili? Nebo o nějakém takovém člověku víte? Kontaktujte přímo pana Mgr. Ivana Sekaninu na adrese sekaninaivan@seznam.cz.
A vzhledem k tomu, že pozitivních zpráv není nikdy dost, přečtěte si ještě TADY o návratu lososů do našich řek.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
