Psychoterapeut Milan Studnička vás provede světem dětské duše – čisté a zranitelné. Dnešním tématem jsou psychické dopady fyzických trestů.
preciouslife-gr.jpg
Pokud si myslíte, že škoda rány, která padne vedle, dejte ji raději sami sobě. Zabráníte tak spoustě bolesti, která následuje dlouho po zmiňované ráně. (Foto: preciouslife.gr)
Trestat či netrestat?
Děti bychom neměli trestat pokud možno nikdy, protože v podstatě nejsou viníky toho, co dělají. Viníkem je společnost, okolí, situace, do které jsme dítě v daný moment dostali. Existuje spousta pokusů na dospělých lidech, ze kterých vyplynulo, že když se dostanou do určité vypjatější sociální situace, chovají se jak zvířata. Když uvedu příklad: nemůžeme vinit děti za to, že se třeba porvou ve škole. Byly prostě vystavené situaci, kterou neuměli řešit jinak.
Minule jsme si řekli, jak se trest podepíše na dítěti z fyzického hlediska. Jak dítě změní psychicky?
Trest je cesta k zastavení důvěry dítěte vůči dospělým. S prvním trestem se rodí první lež. Když dítě potrestáme, chce se vyhnout trestu, začne nám lhát, začne hledat výčitky a výmluvy vůči druhým. Takže tím trestem vlastně nechtěně učíme dítě, aby k nám přestalo být upřímné. Trest je cesta do pekel, co se týče důvěry a dlouhodobého kamarádství. Pokud dítě trestáte (ať už fyzicky nebo psychicky), určitě s ním nebudete do budoucna kamarádi.
beforeitsnews-com.jpg
Pokud chcete, aby k vám dítě ztratilo důvěru, trestejte ho. (Foto: beforeitsnews.com)
A co fyzické tresty? Jak ovlivňují chování?
Fyzický trest má často za následek zlobu, odpor, boj o moc… To může dítě buďto zlomit a ponížit nebo v něm naopak vyvolat obranné mechanismy – sebeobviňování, agresi (třeba vůči zvířatům). Může být úzkostlivé, stranit se kolektivu a začít se nejdřív sebeobviňovat, a potom sebepoškozovat, což je častější u holčiček. Protože jakmile se dítě začne sebepoškozovat, získá tím jednak zájem rodičů, kteří mu navíc přestanou ubližovat – což je sice strašný obranný mechanismus, ale bohužel funguje.
Když děti nejsou přijaty svými rodiči, může to vyvolat spoustu reakcí. Dětská hlava i duše se s tím vyrovnává různě a těžko se to dá odhadnout dopředu.
Motto spousty Čechů je, že jedna dobře mířená rána je lepší než tisíc slov. Co byste jim vzkázal?
Ať si to zkusí sami na sobě. Jenom ať si představí, že by za každou věc, kterou dělají blbě, dostali dobře mířenou ránu. Problém je v tom, že dítě se neumí a nemůže bránit. Představte si, jak by se cítil člověk, kdyby mu šéf na poradě přede všemi jednu střihnul nebo mu dal na holou. Musíme si uvědomit, že dítě je zhruba od dvou a půl let svébytná bytost a osobnost, kterou ponižuju úplně stejně jako dospělého. Necítí se nijak méněcenné, to z něj děláme až my.
Jak tedy řešit konfliktní situace? Co by mělo být alternativou trestu?
Pokud se stal problém, je potřeba si s dítětem sednout a povídat si. Říct mu, že jste z toho smutní, ale je potřeba si o tom promluvit, protože ho chcete pochopit.
Lidi dneska chodí na psychoterapii, protože mají trable – a teď si představte, že by psychoterapeut trestal své klienty. Je to úplně stejné. Dítě má v dospělého důvěru a chce mu říct, co ho trápí, co ho bolí. Ale když ho ale dospělý bude trestat, tak mu to dítě zákonitě neřekne. Proto je tolik rodičů, kteří se trápí tím, že s nimi dítě nekomunikuje. Že jim nechce říct, co cítí, co ho deptá, co ho bolí. Ale že jim to neříkají děti v pubertě, je způsobeno tím, že jsme je už někdy v šesti sedmi letech trestali – nemají k nám důvěru.
Co třeba zvyšování hlasu?
To je známka naší emoce, slabosti, námi nezvládnuté situace. Dítě dostane pětku a rodič ho seřve. Co se nám ale promítne v hlavě? Že jsme nezodpovědní rodiče, že jsme nesledovali, jestli se dítě dostatečně připravilo, nezkontrolovali mu žákovskou. Vnímáme naše vlastní selhání. Máme nějaké ambice, nechceme před jinými rodiči vypadat jako bychom nezvládali výchovu. Proto promítneme naše vlastní slabosti do dítěte a seřveme ho.
Jak na to dítě zareaguje?
Dítě si nedělá co chce. Chce dělat, co dělají jeho vzory – dospělí. Když ho začnou bít, začne jim dělat naschvály, protože si chce zpátky vydobít moc. Tu má v moment, když se rodič rozzlobí. Najde si něco, aby vás vytočilo – dostalo.
Obzvlášť pokud je to chlapec. Kdyby se před vámi pokořil, ztratil by pro sebe vlastní sílu – mužnost. Nebo se naopak vzdá a pokoří, a až bude jednou dospělý, bude možná zneužívat ženy, protože bude vůči nim cítit frustraci a bude jim to chtít vrátit zpátky.
Vezměte si, kolik mužů si schválně neuklízí oblečení – ponožky, trenýrky. I když mu to žena stokrát vyčítá, stejně to udělá.
Takže to dělají schválně?
Ano, je to ale nevědomky. Ne, že by tak chtěli ženě ublížit. Je to takový vzdor – ať mi ta ženská pořád neříká, co mám dělat, vybojuji si to aspoň s těmi ponožkami. Principiálně v sobě mají zakořeněno, že jim žena nemá co žvanit do života, takže to budou nejspíš schválně dělat celý život a nikdy se toho nezbaví.
Jak z dítěte vychovat nezakomplexovaného a přitom slušného a hlavně šťastného člověka?
Rodič by si neměl připadat jako učitel. My bychom se spíš permanentně měli učit od dětí a ony zároveň od nás. Děti nás učí, jak žít – radovat se z okamžiku, dokážou odpustit během vteřiny, což dospělí neumí.
A co když už jsou dospělí vyčerpaní z celodenní práce a nemají na tohle všechno sílu?
Zásadním problémem je dnešní doba, která nám svým způsobem neumožňuje být dokonalými rodiči, proto nemůžeme mít pořád výčitky, že děláme něco špatně. Děláme v podstatě jen to, co nám je umožněno.
Stejně jako děti…
Více informací a pomoc se svým trápením najdete na www.tomasrychnovsky.cz nebo přímo na stránkách Milana Studničky - www.milanstudnicka.cz.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
