Ivan Brezina 22.8.2015, 16:00

12. Karel Hynek Mácha: Deník

Jasně že je Máj krásná báseň. Když vám ji ale cpou na základce nebo na gymplu, zíváte nudou. Máj je napsaný divným starým jazykem, zdá se vám nesrozumitelný... Ale hlavně ho napsal nějaký divný a nudný panák v rozevlátém plášti, který žil v předminulém století, takže je už dávno mrtvý. A pak se vám dostane do ruky deník, který si Mácha psal šifrovaným písmem, takže se ho podařilo rozluštit až v roce 1886 Jakubu Arbesovi. Překvapeně čtete, že to byl úplně normální chlap, který každou chvíli "pical" svou přítelkyni Lori. Všechno to do sebe zapadne a díky Deníku se znovu začtete do Máje. A jak říká Josef Kroutvor – kdyby žil Mácha dnes, spíš něž Máj by vydal svoje deníky.

13. Karel Čapek: Povídky z jedné a z druhé kapsy

Další nudný klasik, kterého nám vnucovali ve škole. Museli jsme se nazpaměť šprtat názvy jeho knih a pamatovat si, kdy se narodil a kdy umřel. Tím nám učitelé Čapka znechutili. Jenže pak jsme si přečetli tuhle knihu a zůstali stát s otevřenou hubou. Vždyť jsou to vlastně ty nejlepší postmoderní "detektivky" s několika možnostmi pohledu, překvapivou pointou a často i s filosoficky otevřeným koncem! Ale pozor, Čapek psal i sračky. Tak třeba Válka s mloky je plytká a hloupá protiválečná agitka.

14. Otakar Batlička: Na vlnách odvahy a dobrodružství

Hltali jsme jeho neuvěřitelné příhody z asijských moří, afrických džunglí i jihoamerických pamp. Hledaji jsme s ním zlato, navštívili tábor malomocných a utíkali z aztécké Studny smrti. Byl pro nás prototypem dobrodruha, který si nic nevymyslel a všechno to na vlastní kůži prožil – včetně smrti při útěku z německého koncentráku. Pak se sice ukázalo, že své historky maličko přibarvoval, ale to nevadí. Otevřel v nás touhu někam vyjet.

15. Ladislav Klíma: Slavná Nemesis

V téhle knize jsme kdysi potkali skutečného magora a totálního opilce, který byl zároveň jedním z největších a nejoriginálnějších českých filozofů. Klímovo spojování vysokého a nízkého nám ukázalo, že život se dá prožít i jinak a že bezdomovec může být skrytý génius. "Chlastal jsem vodu, ve které byli umýváni neštovičníci a jedl buřty, ze kterých zbyli téměř jenom červi," vypráví Klíma. "Něco si ošklivit – neznámo. Ukrad jsme jednou kočce zakousnutou myš a sežral ji jak byla, s chlupy a kostmi – jako bych byl jedl knedlík. Zachránil mne alkohol, rum a nerozředěný líh. Až dodneška zůstal jsem zachráncům věren. Rok 1912 a 1913 neviděl mne střízlivým ani minutu... Neztrácejte ani vteřinu! Ten čas je navždy ztracen, který nestráví člověk v hospodě."

16. Robert Louis Stevenson: Ostrov pokladů

Co může být lákavějšího, než vydat se na staré námořní lodi podle pirátské mapy na cestu za pokladem a utkat se přitom s partou gaunerů, která nám ho chce vyfouknout? Tohle je prostě archetypální dobrodružný příběh, sepsaný dávno před barvortiskovými Piráty z Karibiku. Když je venku ošklivo, čas od času zalezeme pod peřinu a čteme si to znovu jako kdysi. S tím rozdílem, že dneska už u toho už chlastáme Captaina Morgana.

17. Charles Bukowski: Všechny řitě světa i ta má

Ve škole nám tvrdili, že kvalitní literatura pojednává o vznešených a krásných věcech, jako je třeba láska, přítelství nebo vlastenectví. A pak přijde drsný americký opilec, který píše povídky s názvy jako Pár kořalů, Pane, přestaňte mi čumět na kozy nebo Jak se šoustalo v Burbanku. Ty povídky jsou o šukání a o chlastu a je vám to taková krása! Už třeba jen ten jeho výrok: "Svět patří těm, co se neposerou..."

18. Franz Kafka: Zámek

Když nám bylo šestnáct, zdálo se nám, že svět je absurdní a že mu vůbec nerozumíme. Dnes víme, že je to ještě mnohem mnohem horší, a víme to právě díky téhle knize. Všechno kolem nás je "kafkárna" a do tajemného zámku se už z principu nemůžeme dostat. Pod existenciálním symbolem zámku si můžete představovat co chcete, ale Kafka nám jako první nacpal do hlavy ten základní existenciální pocit.

19. John Kennedy Toole: Spolčení hlupců

Tahle kniha je prostě prdel. Taková prdel, že když se vám v životě něco podělá, nebo máte depku, stačí se do ní začíst a vytáhne vás z toho. Mnohokrát jsme si to sami ověřili. Navíc míváme pocit, že ta kniha je o nás – i my jsme v zásadě intelektuálové, kteří se místo sepisování filozofických děl o zkaženosti doby stali pouličními prodavači párků.

20. Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest

Když jsme byli malí smradi, okupovali nás Rusáci, a tak jsme si samozřejmě mysleli, že Rusáci jsou okupantský svině a primitivové odkudsi ze stepi. Jenže primitiv by nikdy nedokázal napsal tak hlubokou knihu o člověku, který chtěl učinit svět lepším tím, že zabil sekerou starou lichvářku. A taky vymyslel historku o opilci, kterého zabila vodka, načež o něm sousedi s úctou řekli: "Byl to hodný a poctivý člověk, který měl svou rodinu rád. Představte si, že mu našli v kapse perníkového kohoutka. Vracel se opilý do němoty, ale na děcka nezapomněl..."

21. Miloslav Nevrlý: Karpatské hry

Jen pár hodin cesty vlakem z Prahy leží Rumunsko – země plná opuštěných hor, kde můžete prožít všechny své sny o dalekých cestách. A tahle kniha nám ji kdysi pomohla objevit. Není to průvodce, ale báseň v próze. Viz třeba: "Neznámé pohoří. Sedíš na holém hřebeni, pofukuje stříbrnými smilkami. Tchořím krokem se blíží karpatský večer. Tmavě a nepozorovaně. Tiše. Dokola pod tebou jen sedmihradské lesy, oko se nikde nezachytí. Z hor stékají zelené prameny hřbetů a hřbítků, samota je úplná. Jsou taková pohoří. Kam se vydáš? Nikde pro tebe není předem uchystáno lože, není objednáno jídlo. A přece se vždycky vyspíš a ani hlady nezahyneš. Na kterou stranu půjdeš? Můžeš jít kamkoli, jsi svobodný..." Víc třeba TADY.