Pro dobu šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let existuje spoustu společných jmenovatelů, které dodnes bezpochyby charakterizují tehdejší období socialismu. Ať už bydlení samotné, které dodnes v lidech evokuje králíkárny, až po tehdy nezbytné obývací stěny s vitrínami plnými nevzhledných kýčů a všudypřítomných deček.
Na první pohled nevzhledné masy paneláků uvnitř skýtaly mnohá překvapení. Hned u vstupu nás přivítala nástěnka s pozvánkami na schůze a nabídkami brigád. Když fungoval výtah, nemuseli jste šlapat až do 9. patra a poslouchat přitom rozličnou hudbu, která se linula z jednotlivých bytů, nebo nepřeslechnutelné hádky vašich sousedů.
Velice zajímavý byl také systém koleček se šipkou, který znázorňoval, jaké patro je zrovna na řadě s úklidem. Dnes se většinou najímá externí úklidová služba.
Ještě než jste vůbec mohli vstoupit do osobního království každého z majitelů, na zápraží vás obemknula hromada bot. Panelákový lid se naučil zouvat již na chodbě, neboť za dveřmi svého bytečku toužil mít co nejpřívětivější prostředí. I přes uniformitu všech bytů se každý majitel snažil být originální a vtisknout tak svému paláci osobitý ráz. „Byt s ksichtem“- jak praví jedna z postav Havlovy Vernisáže.
A můžeme jen žasnout, co dokázali lidé vykouzlit. V základním vybavení každého bytu bylo bytové jádro a plechová kuchyňská linka na nastřelovacích šroubech, které se skoro každý nájemník toužící po „bytu s ksichtem“ snažil mermomocí zbavit. Koupelna a hlavně samostatný záchod byly tak malých rozměrů, že lidi trpící klaustrofobií museli trpět.
Samostatná kuchyň bývala velkým luxusem. Neznámý architekt se tehdy z úsporných důvodů vrátil k baťovským kuchyňským koutům bez oken a tehdejší digestoř tomu odvětrání taky moc nedala. Navíc vaření ve dvou vyžadovalo dokonalou souhru a notnou dávku artistického umění.
Některé byty byly vybaveny vestavěnými skříněmi a také nastřelenými garnýžemi. A další perličkou byly sklepní kóje, které byly v některých typech paneláků rozmístěny po jednotlivých patrech. Takže například vlastnit sklep v desátém patře bylo naprosto běžné. Nezapomínejme na balkon a lodžii, na shora krytý balkon, kde se dalo akorát tak stát.
Problém, před kterým stál každý nový majitel panelového bytu, byl opravit nedodělky (nedovírající se dveře vestavěných skříní) a skutečnou noční můrou každého kutila bylo vrtání děr pro hmoždinky, do nichž se ve finále narvaly háčky třeba pro obraz. Buď jste se uměli ohánět příklepovou vrtačkou s vidiovými vrtáky nebo jste museli platit horentní sumy melouchářům. A pokud jde o zařízení bytu, tak po originálních kouscích jste se museli hodně shánět.
Hlavním centrem se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let stal DBK neboli Dům bytové kultury. To byl první a dlouho jediný specializovaný obchoďák v Československu, kde měli kompletní bytové zařízení od sedaček, obývacích stěn až do rozkošné postele.
A tak se zvenku ošklivé paneláky uvnitř měnily doslova v překrásné a osobité byty. Zámožnější si mohli dovolit třeba byt s modřínovým dřevem pobitým pravými kančími kožešinami. A hůře situovaní občané dozdobovali svůj byt vším možným. Populární byly zejména dvourozměrné konstrukce z navařených drátů (dominoval Švejk a nahotinky).
Na tehdejší způsob bydlení se názory mnohdy rozchází, ovšem jedno je pravda. Čím dál víc lidí o panelových bytech tvrdí: „Zaplať pánbůh za ně.“ Není také sporu o tom, že od řady nových stavebních firem se dnes přebírají činžáky v ještě horší kvalitě, než jakou měly ony paneláky. Takže neodsuzujme hned všechno socialistické.
A TADY se podívejte na časopisy, které jsme jako děti milovali.