fb pixel
Vyhledávání

Přišel o ruce na lovu ryb. Neměl na nové, tak si je zbastlil sám

Živé objetí umělou rukou: Sun Ťi-fa se svou vnučkou
Zdroj: seattleglobalist.com

Čínský venkovan Sun Ťi-fa přišel o ruce, když s kamarádem chytali ryby pomocí výbušniny. V nemocnici ho ošetřili a nabídli mu bionické protézy. Tak drahé, že by je nesplatili do konce života ani jeho potomci. Tak si k novým pomohl sám, třebaže mu to trvalo osm let.

Radek Kovanda
Radek Kovanda 28.4.2018, 10:53

Svítá. Dneska mám na rozdíl od jiných dnů chuť vstávat. Můj soused Wu totiž přišel na geniální plán, který právě tohle ráno hodláme zrealizovat. Jdeme na ryby. Ale ne klasicky s pruty nebo se sítěmi. To bychom museli být na jezeře celý den, a na to teď uprostřed sklizně sóji a rýže není čas.

Wu byl teď nějakou dobu v Čangčunu, hlavním městě naší provincie Ťi-lin. Sehnal tu nejen dobře placenou práci, i když jen na pár týdnů, ale hlavně několik šikovných věciček. Vypadá to jako kovová krabička přišroubovaná k malé ploché destičce a celé je to obmotané párem tenkých dlouhých drátků.

Zapřahám mulu do největší káry, co mám. Za chvíli bude plná ryb. V‚krabičkách’ je totiž dynamit. Wu mi cestou k pár kilometrů vzdálenému jezeru znovu vysvětluje, jak to funguje. V krabičce je kromě směsi hnojiva a kerosinu taky tužková baterka spojená s drátky, takže když je na koncích spojíte, uzavřete elektrický obvod a... bác. Jakmile to bouchne, utvoří se ve vodě rázová vlna. Ryby v okruhu desítek metrů to zabije, ale nepoškodí. Jenom jim praskne měchýř, co mají v těle, a bez něj nedokážou udržovat rovnováhu a plavat.

Za hodinu už jsme u jezera v místě, kde má Wu uvázanou loďku. Odmotává z jedné krabičky opatrně drátky, pokládá ji do vody a jde co nejdál od břehu. Pak škrtne oholenými konci drátků o sebe. Práskne rána a voda se rozletí do všech stran. Za chvíli se na hladině vynořují bílá rybí břicha.

Zkus to taky – vybízí mě Wu. Dej to támhle, kousek dál než já. Rozmotávám drátky... exploze! Vlastně ji vůbec neslyším, jenom cítím. Odhazuje mě to dozadu, do bambusového houští.

„Postupně, jako z velké dálky se mi vrací sluch.
A s ním přichází bolest. Strašná řezavá bolest.

Koukám vytřeštěně před sebe – v zorném úhlu se mi objevuje Wuova zděšená tvář. Hýbe ústy, jenže já nic neslyším. Wu se mi ale vůbec nekouká do očí, jeho zrak směřuje níže. Kouknu se tam taky a vidím svoje ruce. Místo dlaní změť černého masa, stříká z toho krev. Wu křičí, sundává si košili a trhá ji na dva kusy. Těmi mi pevně zaškrtí obě ruce pod lokty.

Krev už jen pomalu vytéká, Wu mě vede pomalu ke káře. „Ťi-fo, musíme rychle do nemocnice, snaží se o co nejklidnější tón, ale vidím, jak se celý třese. Cestou ke káře otáčím hlavu, koukám na jezero a bílá břicha ryb na jeho hladině... „Wu, slib mi, že ty ryby sebereš a prodáš, chci ještě říct svému příteli, ale jak k němu obracím zpátky svůj pohled, zatočí se mi hlava a víc už nevím.

Probouzím se až v nemocnici. Ruce v bambulích bílých obvazů, kterými místy prosakuje krev. Doktor při jednom z převazů říká, že jsem měl štěstí. Mohlo mě to zabít. Nebo urvat ruce až k ramenům – takhle jsem přišel ‚jen‘ o dlaně a zápěstí, ale loketní klouby budou v pořádku. Čili budu moct nosit protézy – funkční umělé ruce, které mají prsty ovládané pomocí elektronických senzorů.

Pahýly se mi hojí několik měsíců. Pak mi v nemocnici ukážou protézy. Lehké, v barvě vydělané vepřové kůže, s jakousi chabou napodobeninou prstů z nějakého plastu. A k tomu i účet – dva tisíce dolarů. Za jednu! To bych nevydělal ani za několik let, i kdybych vůbec sehnal nějakou práci. A o práci je tu velká nouze, u nás v rodině pracuje jen můj nejstarší syn. Objíždí průmyslová města v blízkém i vzdáleném okolí, dostane místo na dva tři měsíce a pak zase hledá dál. Je rád, když mu dají v přepočtu sto dolarů měsíčně.

My ostatní se živíme tím, co si sami vypěstujeme. Máme i pár slepic a dvě prasata. Když je náhodou něčeho víc, prodáme to na trhu. Hromadný lov ryb jsme s Wuem plánovali právě proto, abychom si mohli dokoupit nezbytné věci do domácnosti. Jenže já nechtěně škrtl jedním drátem o druhý, když jsem je rozmotával. Přežil jsem, ale nemám ruce. A přitom je potřebuju. Moje žena ani rodiče, kteří s námi žijí, to nezvládnou sami všechno obstarat.

V noci se mi zdává, že ruce mám. Přes den přemýšlím, co udělat. Jednou tak sedím a rukávy mi visí přes pahýly. Zahýbu předloktím – rukáv se pohne. Hýbu rukou nahoru dolů, doleva doprava – rukáv vykonává roztodivné pohyby. Za chvíli se naučím rukávy ovládat tak, že bych s nimi mohl hrát nějaké loutkové divadlo. Určitě půjde vyrobit si podle tohoto principu i funkční protézu.

Bavím se o tom druhý den s Wuem. Nakreslí podle mého návrhu plánek a pak se zavřeme k němu do dílny. Má tam všelijaké kusy starých plechů, hřeby, šrouby, dráty... Jenže to nakonec trvá osm let, než se nám úmornou metodou pokus a omyl podaří vyrobit věc, kterou skutečně můžu nasadit, dlouhodobě nosit a bez problémů ovládat.

Největší práci a koumání dá drátkový mechanismus, který přes naolejované tyčinky z hřebů ovládá kovové prsty. Konce drátků se musejí upevnit přesně na určitá místa na pažích, abych různými pohyby ruky zavíral a otvíral ocelovou dlaň i s prsty. Chce to mít trochu cviku, ale jde to.

Dneska už můžu dělat rukama úplně všechno. Kopám motykou zem, kosím srpem rýži, řídím traktor, hraju na harmoniku a v noci hladím svou ženu. Chtěl bych, aby můj vynález mohli používat všichni lidé, kteří přišli o ruce a nemají stejně jako já peníze na bionické náhrady...

Tady se se konečně můžete podívat na Sunovy ruce v akci:

A jaké to je, když vás bomba smete celého? Svědectví na vlastní kůži čtěte zde.

Podobné články

Doporučujeme

Další články