Přes všechna varování dietářky Cajthamlové, že je to jed, bychom bez soli zahynuli.
Biologové, zabývající se evolucí zvířat a člověka, vysvětlují naši vitální potřebu soli takto: než jsme se vydali na nehostinnou souš, strávili jsme stovky milionů let v pohostinném moři. Které bylo již tehdy slané a my jsme se – tedy naši dávní prapředci – naučili, a dodnes neodnaučili, sůl využívat ke svému životu.
Himálajská sůl
Poslední dobou velmi módní a populární sůl s jemně narůžovělou barvou. Těží se v Pákistánu v podzemním dole Khewra, který je druhý největší solný důl na světě (první je Goderich v kanadském Ontariu, tam se ale těží ‚nebarevná‘ sůl kamenná). Objevil jej údajně při svém tažení do Orientu již Alexandr Veliký (cca 320 př. n. l.), ačkoli s její pravidelnou těžbou se zde začalo až někdy v předminulém století.
Jedná se sice o ‚normální‘ sůl kamennou, ale jak potvrdily nedávné spektrální analýzy, obsahuje vedle NaCl (cca 96 až 98 %) také jiné prvky a sloučeniny. Například polyhalit (2 až 3 %), což je trojklonný minerál – hydratovaný síran hořčíku, draslíku a vápníku z příměsi železa, které propůjčuje některým krystalkům narůžovělou až červenou barvu. A dále pak desítky dalších prvků, z nichž jsou mnohé důležité pro správné fungování našeho těla.
Nepoužívá se ovšem jen na prosté solení, ale také jako prostředek pro konzervaci potravin. Dají se z ní rovněž vytvarovat desky, které se pak po pozvolném zahřátí mohou použít na pečení a smažení, podobně jako ‚lávové kameny‘. Skvělá je rovněž coby sůl do koupele. A poslední věc – z velkých krystalů se vyrábějí různé sošky a ‚solné lampy‘.
Červená lávová sůl
Pochází z havajských ostrovů a jedná se o mořskou sůl s příměsí místních červených jílů. Prakticky velmi podobných, jakým je bentonit, jehož ložiska jsou i v České republice – teď čerstvě se nejvíce mluví o Krásném Dvoře na Lounsku. Tyhle jíly vznikají rozpadem vulkanického skla a popela v alkalickém (mořském) prostředí.
Jejich červená barva je – podobně jako u předchozí himálajské soli – způsobena obsaženými oxidy železa. Použít se může nejen běžně v ‚teplé‘ kuchyni, ale také k nasolování masa pro jeho následné sušení – jerky.
Černá ‚lávová‘ sůl
Její původ je rovněž na havajských ostrovech, nejedná se ovšem o sůl surovou a už vůbec ne lávovou. Vzniká odpařením soli z mořské vody. Krystaly soli se následně ručně sbírají, a poté projdou tzv. infuzí (koupelí) v popelu z kokosových skořápek, což je ve skutečnosti aktivované ‚živočišné‘ uhlí (byť není z žádných živočichů).
Díky tomu obsahuje kromě NaCl i spoustu dalších sloučenin a prvků včetně železa, hořčíku, draslíku a vápníku. Je samozřejmě jedlá, ačkoli má daleko širší použití při koupelích nebo jako přídavek do léčivých zábalů, exfoliačních masek a dalších lázeňských a kosmetických procedur.
Kala Namak
Tahle sůl je rovněž černá, těží se v Pákistánu, Nepálu, Bangladéši a Indii a na rozdíl od té předchozí havajské je její původ skutečně z části „lávový“. Nejedná se ovšem o kuchyňskou sůl, jak ji známe, ale spíše o ochucovadlo, protože kromě NaCl obsahuje ve značném množství železité a hlavně siřičité složky. Jejich poměry se liší podle nalezišť, takže některá Kala Namak je velmi tmavá, jiná šedá, béžová či červená. Společnou mají ovšem zvláštní chuť, která díky síře připomíná poněkud ‚navinulá‘ vejce. Ochutí ale naprosto dokonale indické kari nebo chutney, solí se jí také tofu, právě aby připomínalo chuť vařených vajec.
Jukyom
Neboli korejská „bambusová sůl“. Vyrábí se následujícím postupem: dutý stonek bambusu se naplní mořskou solí, oba konce se upěchují jílem a celé se to nechá projít ohněm, a to hned několikrát. Jíl údajně vytáhne ze soli škodliviny, a naopak z jílu a z bambusu přejdou do soli látky prospěšné. V Koreji se prodává v malých sáčcích jako ‚lidový‘ lék proti všemu možnému – zánětům, vředům, pálení žáhy. A samozřejmě i rakovině. Zatím se ovšem čeká na seriózní ‚vědeckou‘ analýzu látek obsažených v takto vyrobené soli a jejich možném léčivém účinku.
Uzená sůl
Udit se dá všechno možné včetně soli – stačí ji nechat po dobu až 14 dnů v kouři z hořícího dřeva (samozřejmě zbaveného kůry, stejně jako u masa). Použít můžete olši, dub, buk, ořešák nebo třeba jabloň – a z každého dřeva sůl ‚nasaje‘ svoji specifickou vůni a chuť.
Nejčastěji se ale dnes používá původní americký způsob uzení soli kouřem ze dřeva zvláštního stromu jménem naditec, kterému se díky jeho schopnostem přežívat i v nehostinných podmínkách přezdívá strom života. Ten propůjčuje soli intenzivní, ale přitom příjemné kouřové aroma, typické pro pravé barbecue z jižních států USA. A na to se ‚nesmí‘ používat žádná jiná sůl než originální Mesquite Smoked Salt.
A TADY máte 10 běžných potravin, které mohou být pro vaše zvířata smrtící.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
