Tam jste zcela odkázáni na aktuální náladu a manýry úředníků.

Příchod – Jelikož se stěhuju, musím si, chtě nechtě, zařídit změnu trvalého bydliště. Úřady nesnáším. Řadím se do fronty čítající asi deset lidí. To bude na dlouho.

Pátá minuta – Fronta se ani nepohnula. Paní, která zrovna něco vyřizuje u přepážky, si užívá svou pozici a vůbec nebere v potaz nás ostatní chudáky ve frontě.

Patnáctá minuta – Že já po tý krávě něco hodím? Pořád tam voplenduje. Podle mě vůbec nic nepotřebuje a jenom se přišla vybavovat. Pán, který zrovna přišel a zařadil se za mě, se mě zeptal, jak to vypadá. Řekl jsem mu, že nic moc.

Dvacátá minuta – Ve frontě stoupá napětí, které pravděpodobně vyeskaluje v konflikt. Čekají nás očividně lokální nepokoje, rabování a znásilňování. Ta bába u tý přepážky pořád něco řeší. Pán přede mnou začíná nervózně přešlapovat.

www.deathandtaxesmag.com_.jpg

Ještě chviliku se fronta nepohne a lidé vezmou spravedlnost do vlastních rukou (Foto: www.deathandtaxesmag.com)

Dvacátá pátá minuta - Konečně. Paní opustila přepážku a přepustila své místo dalšímu. Bába raději odešla zadním vchodem, aby nemusela jít kolem fronty, neboť jí odsud bylo vyhrožováno násilím a paní vepředu výhružně mávala nad hlavou kabelkou.

Třicátá pátá minuta – Pán, který před chvilkou přede mnou nervózně přešlapoval, se právě pomočil. Inu, pokud si chcete udržet své místo ve frontě, musíte trpět.

Čtyřicátá minuta – Opět se fronta pohnula kupředu. Už je přede mnou asi jenom osm lidí. To bude chvilka.

Padesátá minuta – Mezi lidmi ve frontě jsem si našel několik přátel. Máme tu celkem prima kolektiv. Nově příchozí do fronty dostávají welcome drink a jednou za čas si všichni zazpíváme. Nicméně i tak je na každém kroku cítit to vyčerpání a zoufalství.

Šedesátá minuta – Vepředu ve frontě někdo zkolaboval, takže byl odnesen (pravidla fronty jsou neúprosná). Fronta se tedy posunula a přede mnou jsou už jen čtyři lidé. Cítím, že se to blíží. Změním si trvalé bydliště a pak se už nikdy nebudu nikam stěhovat, jelikož tohle si zopáknout už nechci.

Sedmdesátá minuta – Ale to je hezké. Dva cizí lidé, kteří se před tím neznali, ve frontě našli lásku. Tak to je jak z červené knihovny. Všichni z fronty jsme jim to přáli. Zedník Václav a posunovač Robert se nesměle drží za ruce a šeptají si něžná slůvka do ouška.

Osmdesátá minuta – Fakt hrůza tohle. Mezi lidmi koluje petice za urychlení odbavení u přepážky. Vzhledem k tomu, že u vyřizování petic bude jistě podobná fronta, je to jen takové gesto. Pán o dva lidi za mnou křičí, že ještě deset minut a začne střílet. Mezi lidmi procházejí dobrovolníci a rozdávají teplé deky a kelímky s čajem.

nymag.com_2.jpg

Lidé z fronty na občanské průkazy, které vydávají o dvě uličky vedle, již ty nervy ztratili a propukly tam nepokoje (Foto: nymag.com)

Devadesátá minuta – A je to tady. Přišel můj čas. Lidé z fronty mi aplaudují. Všichni mi to přáli. Konečně jsem přišel na řadu:

Já: „Dobrý den, chtěl bych nahlásit změnu trvalého bydliště“

Úřednice: „Promiňte, ale jdu na oběd. Musíte jít k přepážce naproti“.

Tak a dost. Seru na to. Nikam se nestěhuju. Do další fronty nejdu. Rozhořčeně odcházím domů kolem mé fronty. Pán, který čekal těsně za mnou, již tasí nůž. Dneska tu poteče krev.

A TADY se můžete podívat na deníček Ježíška.