Osmnáctiletý Cassius Marcellus Clay, jak se původně slavný boxer jmenoval, se v roce 1960 vřítil do boxerského světa jako smršť. Drzý černý kluk, který neměl respekt k nikomu a ničemu. A vyhrával. Hodně. Bez prohry, sedmnáct výher v kuse a z toho patnáctkrát KO. Clay měl přes metr devadesát a boxoval v těžké váze, ale namísto klasického stylu „držet si ruce vysoko a chránit si hlavu“ měl ruce velice často podél boků. Protože prostě věděl, že nikdo není dost rychlý na to, aby ho zasáhnul. V roce 1963 ho čekal souboj o titul, ale přestože to s mladým talentem vypadalo nadějně, nikdo mu nedával šanci proti úřadujícímu šampionovi Sonnymu Listonovi.

Sonny Liston byl v té době na vrcholu sil. Třiatřicetiletá hora svalů, ke které je dneska přirovnáván Mike Tyson. Všichni tak nějak věděli, že mladého vyzyvatele čeká klepec. Jenomže Cassius Clay se ukázal jako… nezasažitelný. Vyhýbal se úderům a mlátil do Listona celých sedm kol, dokud šampion prostě neodmítl do dalšího kola nastoupit a Clay nevyhrál na technické KO. Ještě z ringu křičel na užaslé novináře: „Kdo je tady nejlepší, co?!“

Boxer X

A tady začíná celoživotní boj. Protože den po svém jmenování se nový šampion oficiálně zbavil jména Clay. Tvrdil o něm, že je to otrocké jméno, které mu dali bílí a že si chce vybrat vlastní jméno. Kvůli svému přátelství s radikálním obhájcem afroamerické menšiny Malcolmem X se nejdřív nechal přejmenovat na Cassia X, ale když otevřeně přiznal, že je členem islámského národa, nechal si dát jméno Muhammad Ali. Bohem milovaný.

Potom přišla obhajoba titulu, při které se nechal Liston sundat už ve třetím kole, a potom souboj s Aliho někdejším vzorem Floydem Pattersonem. Patterson ale odmítl uznat Aliho nové jméno, takže v ringu potkal vážně naštvaného soka, který ho do dvanáctého kola ztřískal tak, že rozhodčí musel ukončit zápas předčasně.

Potom musel být Alimu jeho titul šampiona odebrán, protože se veřejně odmítl nechat nadraftovat do Vietnamu. V rozhovorech pak říkal: „Co mi Vietcong udělal? Vietcong mi nenadává do negrů, nenechal znásilnit mojí matku a nepustil psy na mýho otce. Proč bych měl letět střílet členy Vietcongu?“ Měl být odsouzen na pět let, ale díky dobrým právníkům hnal případ až k nejvyššímu soudu a po čtyřech letech mu byl vrácen titul i boxerská licence.

To je takzvaný první Aliho comeback a jeho hvězdná éra. V téhle době se odehrály všechny jeho nejslavnější zápasy. Tzv. zápas století s Joem Frazierem v Madison Square Garden. Byla to sportovní událost roku. Fotky pro magazín Life pořizoval Frank Sinatra. V setkání s Frazierem získal Ali zlomenou čelist a bodové vítězství, takže si mohl jít znovu pro titul.

Tentokrát do Zaireu, který se nachází v hlubinách černého kontinentu. Událost se jmenovala Rumble in the Jungle a podtitul měla „Od otroctví k šampionátu“. V Zaire čekal na Aliho George Foreman. Větší, těžší, mladší a dravější než vyzyvatel. Zatímco Ali dostal nedávno nakládačku od Kena Nortona a jen s obtížemi se vypořádal v Madison Square s Frazierem, Foreman je oba rozmlátil do druhého kola. Muhammadovy šance byly… mizerné.

Ali ale zatáhl do hry psychologii tak, jak to uměl jenom on. Výsměch na tiskovkách, provokování při focení promo materiálů a v ringu potom A-game. Provokoval Foremana několik prvních kol a nechal se od něj zatlačit, zcela bez krytu se vyhýbal Foremanovým ranám a smál se úřadujícímu šampionovi do obličeje. Rozzuřený Foreman sázel desítky ran, které by složily býka, ale Muhammad je buď vykryl nebo se jim vyhnul. Přesílené údery nakonec Foremana vysílily natolik, že si ho pak Ali na konci osmého kola poslal k zemi.

Bojovník až do konce

Muhammad Ali byl během své kariéry neustále zván do médií, protože nebyl jenom excelentní boxer, ale vždycky se snažil udělat vtip, rozesmát publikum, pozvednout jim náladu a silně se staral o práva afroamerické komunity. I přes náboženské rozdíly byl přítelem Martina Luthera Kinga, několikrát byl viděn, jak se svou zlatou medailí kolem krku vyrazil do nejčernějších částí města jen tak na jídlo a rozdával velká dýška, protože „jeho bratři neokradou“.

Nakonec se Aliho kariéra dost vlekla, i přes protest svého lékaře se pokusil o druhý comeback, který nedopadl nejšťastněji, ale to se bavíme jenom o boxování. Celý život nicméně pomáhal v rozvojových oblastech, posílal peníze na charity, tvrdil, že miluje své lidi, míněno Afroameričany, ale nenávist nechová k nikomu.

V osmdesátých letech se zjistilo, že Ali trpí Parkinsonovou chorobou… a celý život úderů do hlavy asi nepomohl. Věčný bojovník se ale rval jak mohl a ještě víc se ponořil do své filantropie. V roce 1996 už viditelně nemocen a třesoucí se zapálil za hromového aplausu všech zúčastněných olympijský plamen v Atlantě. Po útocích 11. září vstoupil jako muslim na televizní obrazovky a roztřeseným hlasem se snažil vysvětlit lidem u obrazovek, že to, co vidí ve zprávách není islám, ale terorismus. Ještě v roce 2015 už nemohoucí nechal poslat Donaldu Trumpovi otevřený dopis, kde doslova píše: „Myslím, že politici by se měli snažit o to nezavrhovat celé náboženství jen kvůli několika ojedinělým útokům. To píšu jako někdo, kdo nebyl nikdy obviněn z politické korektnosti.“

Což je pravda. Rasisté po celém světě rádi připomínají z kontextu vytržený Aliho monolog o tom, že červení ptáčci přece létají s červenými a modří s modrými, proto já mám černou ženu. Obecně byl Ali předmětem mnoha kontroverzí a osočen ze spousty věcí. Velice často to byla třeba arogance, ale jak sám říkával: „Těžko můžete zůstat skromní, když jste tak skvělí jako já.“

Přes všechny jeho chyby Muhammad Ali celý svůj život bojoval a většinu života bojoval za něco, co považoval za správné a důležité. A i proto měl Barack Obama jeho rukavice celých osm let za zády ve své pracovně.