Největší strach míváme z toho, co neznáme. Tady je věcný a nezaujatý popis náboženství, které vyznává asi 1,6 miliardy lidí. Zvykejme si na něj – budeme to potřebovat.
Kromě šíitů představují druhou hlavní větev islámu ortodoxnější sunnité. V islámském světě dnes převládají – tvoří 85 – 90 % všech muslimů. Ve většině sunnitských zemí jsou ale šíitské menšiny.
Sunnité jsou následovníci Abú Bakra, tedy otce Mohamedovy druhé manželky Ájši, který byl zároveň i prorokovým švagrem. Na rozdíl do šíitů není pro sunnity důležitá dědičná pokrevní linie od Mohameda, takže neuznávají imámy. Věří totiž, že smrtí Mohameda (proroka, který lidem přinesl boží zjevení) jeho Bohem vyvolené vůdcovství skončilo. Duchovní autoritou může být podle sunnitů kdokoliv, pokud je to ovšem dobrý muslim.
Sunnité se místo rozhodnutí imámů řídí tradicí (sunnou). Korán totiž neřeší všechno – některé záležitosti vůbec nezmiňuje. Ty se proto místo něj odvozují právě z tradice, kterou představují hadísy, tedy sbírky činů a výroků tradičně připisovaných Mohamedovi, které se původně předávaly vyprávěním. Hadísů existuje šest sbírek pojmenovaných podle šesti různých učenců, kteří je později zapsali (vždy až několik set let po smri Mohameda, ale i s celým řetězcem důvěryhodných vypravěčů, který má potvrzovat jejich autenticitu).
Právě hadísy jsou pro sunnity zdrojem islámského práva šaría a etiky každodenního chování. Tak třeba o povinnosti modlení pětkrát denně nebo trestu kamenování cizoložnic se v Koránu nikde nedočtete. Píše se o tom jen v hadísech, podle kterých se tak choval Mohamed, případně o tom rozhodl. Prorokovy činy zaznamenané v hadísech jsou tedy pro sunnity jakýmsi „praktickým prováděcím předpisem“ k teorii obsažené v koránu. Částečně se na ně odvolávají i šíité, kteří na nich ale nestaví tak silně a některé hadísy navíc neuznávají.
Základní problém ale je, že hadísy nemají s historickým Mohamedem mnoho společného. Vznikaly totiž spíš jako nástroj propagandy různých muslimských vládců (více ZDE).
Wahhábité a ahmadíja
Ze sunnitských skupin stojí za zmínku extrémně ortodoxní salafíja (wahhábité, žijící hlavně v Saúdské Arábii) a sekta ahmadíja, rozšířená především v Pákistánu (kde je ale zákonem z roku 1974 označena za „nemuslimskou“ a její přívrženci jsou tu coby „rouhači“ často terčem násilí).
Spory mezi sunnity a šíity
Mezi oběma hlavními islámskými věroučnými školami po staletí panuje věroučné napětí až nenávist. První sunnitští chalífové (Ummájovci z Damašku) viděli šíitské imámy jako ohrožení svých mocenských pozic, takže je posílali do vyhnanství a zabíjeli. Šíité za oplátku tvrdí, že sunnitské pojetí islámu není původním Prorokovým učením, ale bylo prý záměrně pozměněno Araby, kteří si tak chtěli zajistit dominanci v muslimském světě.
save_picture.jpg
Vlevo sunnita, vpravo šíita. Zatím se jen přetahují a nevraždí... (Foto: 4.bp.blogspot.com)
Spory mezi oběma skupinami připomínají středověké evropské boje mezi katolíky a evangelíky. V minulosti byly zdrojem masového vraždění, dodnes se z nich často rodí krvavé srážky. Příkladem může být napětí v pákistánském Karáčí nebo zapojení šíitů do bojů proti Islámskému státu v Iráku.
Pět pilířů islámu
Islám stojí na pěti „pilířích víry“:
1. Vyznání víry neboli šhaháda. K tomu, aby se člověk stal muslimem, stačí jen toto vyznání nahlas vyslovit: „Není žádný bůh kromě Boha a Mohamed je jeho prorok.“
2. Modlitba neboli sálat. Muslim je povinen se pětkrát denně modlit (šíité se ale většinou modlí jen třikrát denně) přesně předepsaným způsobem, tj. v kleče se klanět s tváří obrácenou směrem ke svatyni Kába v Mekce. V mešitě označuje směr úklonu (quibla) výklenek zvaný mihráb. Bohatí muslimové na cestách někdy používají speciální digitální hodinky s kompasem nebo aplikaci v mobilu:
K modlitbě svolává muslimy do mešity z vrcholu minaretu muezín (vyvolávač), dnes většinou nahrazovaný nahrávkou. Pokud ale není mešita v dosahu, modlí se věřící třeba i na rušné ulici nebo v poušti vedle autobusu, který na modlitbu zastaví.
3. Almužna neboli zákat. Každý muslim je povinen rozdat určitou část svého výdělku chudým a potřebným.
4. Pouť neboli hadždž. Vykonáním pouti do Mekky dosáhne muslim prominutí všech svých hříchů a získá čestný titul hádží. Jak to v Mekce vypadá, se můžete podívat ZDE.
5. Půst neboli sawm (v perštině rúzeh). Devátý měsíc lunárního kalendáře je pro muslimy postním měsícem, tzv. ramadánem (ramazánem), kdy dle tradice došlo k prvnímu zjevení Božího slova proroku Mohamedovi. Během ramadánu se od východu do západu slunce musí každý muslim postit a zříci se i ostatních světských radovánek. Protože jde ale o měsíc lunární, je datum začátku a konce ramadánu pohyblivé.
Co se o ramadánu po západu slunce jí?
Islámská mystika
Kromě rozmlouvání s Bohem prostřednictvím modlitby a studia Koránu existuje v islámu i mystická cesta, snažící se přiblížit Bohu s pomocí přímé esoterické zkušenosti lásky a návratu k prvotní „neoddělenosti“ od Boha (fitra). Tato tzv. súfijská mystika je podobná praxi hinduistických svatých mužů. Historicky byla odpovědí na politické a mocenské usilování islámu, které odmítla s požadavkem askeze a chudoby.
Súfijské řády vznikaly v 9. století, ale hlavní dobou jejich rozkvětu bylo 13. století. Pracovaly s „magickými“ větami, dechovými cvičeními, s metodami hlubokého soustředění, extatickým tancem či zpěvem. Byly založeny na celoživotním vztahu učitel – žák. Jedním z nich je třeba známý turecký řád „vířících dervišů“ moulávija založený žáky Rúmího po jeho setkání s učitelem Šamsím. Zesnulým súfíjským světcům (súfí, pír, šejk, kalandár) bývala často stavěna nádherná mauzolea. Příkladem je turecká Konya, pákistánský Multan nebo Uč Šharíf.
Muslimský asketa, který odvrhl svět a vydal se cestou dobrovolné chudoby a odříkání (a někdy i sebetrýznění), bývá označován jako derviš nebo fakír. V mughalské Indii tento termín splynul s výrazem pro hinduistické sádhui (svaté muže), ale nábožensky je to třeba oddělovat. Edmod Demaitre v knize Indičtí fakiři a jóginové (Pražská akciová tiskárna 1939) píše: „Fakir jest musulmanský žebrák, který nemá co činiti s hinduismem ani s pobožností jeho asketů, jakkoli díky vlivu náboženství Šivova někteří synové Prorokovi se oddávají mučení těla a tvrdí, že jsou nadáni týmiž tajnými a nadpřirozenými schopnostmi, jimiž se pyšní sadhuové a jóginové.“
(První díl seriálu najdete ZDE, druhý ZDE, třetí ZDE. Autor je agnostik, nikoli muslim. Na cestách po různých islámských zemích od Turecka po Indonésii prožil více než tři roky života.)
Podobné články
Arian Ebrahimi
Jan Studnička
Martin MikoDoporučujeme
Jan Fiedler
